Student World

V českém překladu vyšla populárně vědecká publikace, která seznamuje čtenáře se současným stavem výzkumu nukleární fyziky.

Kniha Jádro – Cesta do srdce hmoty (Nucleus. A Trip into the Heart of Matter, 2001), kterou vydalo nakladatelství Academia, se mezi anglickými a americkými čtenáři těšila značné pozornosti. Jejími autory jsou Ray Mackintosh, Jim Al-Khalili, Björn Jonson a Teresa Pena, krátkou předmluvu k jejich textu napsal profesor Ben Mottelson, laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1975. Kniha vyšla prakticky ve stejné podobě, jak se objevila před dvěma roky v anglickém vydání, a na knižních pultech ji sotva přehlédnete. Čtivě napsaný text, rozdělený do deseti kapitol, doplňuje velké množství unikátních fotografií, nákresů a grafů.

Právě ona lehkost a čtivost, s níž autoři dokáží vysvětlit i nejsložitější jevy atomové fyziky a astrofyziky, patří k nesporným kladům knihy. Stejně jako Stephen Hawking ve svém bestselleru Stručná historie času se přitom obejdou bez matematických rovnic (jedinou výjimkou je slavná Einsteinova rovnice E=mc2). Výklad probíhá víceméně chronologicky, podle toho, jak fyzikové jednotlivé jevy a zákonitosti světa atomů objevovali, od objevu rentgenového záření a radioaktivity přes ustanovení kvantové mechaniky a až po současné bádání zákonitostí, které panují na nejhlubších úrovních hmoty a které nám zároveň poskytují cenné informace o raných etapách vývoje vesmíru. Sedmá kapitola je věnována aplikacím poznatků z jaderné fyziky, zejména v energetickém průmyslu a medicíně. Protože autoři upozorňují na četné souvislosti světa mikrokosmu a makrokosmu, zaujme kniha i zájemce o moderní astronomii a kosmologii. Těmto oblastem jsou věnovány dvě závěrečné kapitoly (Kosmické výhně – Hvězdy a vznik prvků, Náš výbušný původ – Kosmologie a jaderné reakce ve velkém třesku). Nepřehlédnutelný přínosem publikace je již zmíněný ilustrační doprovod; vedle názorných nákresů a grafů se zájemce o fyziku setká s mimořádně cennými fotografiemi průkopníků atomového věku, zapůjčenými především ze soukromého archívu nositele Nobelovy ceny Emilia Sergeho.

Není snadné popsat složitou situaci, v níž se nachází současná nukleární fyzika. Autoři knihy, jejíž napsání bylo podpořeno grantem Evropské unie, dokázali oprostit od nejasností a sporných míst, které jsou v přírodovědě na denním pořádku. Někdy je ovšem přílišné zjednodušení zkreslující. Je škoda, že v tak ambiciózní publikaci nejsou zmíněny některé problémy provázející „Standardní model elementárních částic a jejich interakcí“, a když ano, tak pouze jakoby mezi řádky. Naše poznání není tak jasné a neotřesitelné, jak z některých pasáží knihy vyplývá. Nepřesností, kterou bychom mohli autorům vytknout, jsou některá tvrzení, která sice najdeme i ve středoškolských učebnicích fyziky, ale která jsou současnou vědou už hezkou řadu let vyvrácena. Mám na mysli např. větu „Vodík a helium jsou nejrozšířenější prvky ve vesmíru: asi tři čtvrtiny hmoty tvoří vodík a většinu zbytku helium.“ První část věty je nepochybně správná, ale v druhé chybí přívlastek „viditelné“ hmoty. Z celkového podílu hmoty ve vesmíru, jak se dnes domníváme, připadají na atomy vodíku a helia pravděpodobně pouhé necelé 4%. Zbytek tvoří takzvaná skrytá hmota (dark matter) a skrytá energie (dark energy), jejíchž povahu dosud neznáme (uvažuje se, že skrytou hmotu, která má vliv na pohyb galaxií a galaktických kup, mohou tvořit neobyčejně hmotné clustery baryonů). Autoři se o této skutečnosti zmiňují pouze v náznaku, který čtenář nesledující současné fyzikální časopisy patrně přehlédne. Zde bohužel zaskřípala rovněž česká redakce textu.

To, že kniha vyšla v českém překladu prakticky beze změny od původního vydání, má totiž i svoje stinné stránky. Je škoda, že odpovědný redaktor či překladatel nedoplnili text poznámkami. Že více neaktualizovali a nerozšířili závěrečný přehled „Dalšího zdroje informací“, aby lépe vyhovoval možnostem českých čtenářů. A další věc: v textu a u popisů obrázků je teplota uváděna někdy v kelvinech, někdy ve „stupních“, přičemž není definováno jakých stupních. Rozumí se asi samo sebou, že jde o stupnici Celsiovu (pro Kelvinovu slovo stupeň neužíváme), ale i takové drobné nepřesnosti mohou vést ke zbytečným nejasnostem.

Navzdory těmto námitkám – uznávám, že spíše hnidopišského rázu – se jedná o knihu, která by neměla uniknout pozornosti. Můžeme jen doufat, že se na české knižní pulty dostane více takto kvalitních publikací, představujících nenásilně a srozumitelným jazykem současný svět vědy.

(Ray Mackintosh, Jim Al-Khalili, Björn Jonson a Teresa Pena: Jádro – Cesta do srdce hmoty Academia, Praha, 2003)

autor Jan Kapoun