Nad knihou: Mahlerův čas

Člověk | 25.06.2004

Valentinov zvedl hůl a ukázal na oblohu. "Podívejte, za chvíli uvidíte souhvězdí, takhle vysoko jsou dobře patrná. Ale jak dobře víte, žádné obrazce to nejsou; nemají s námi nic společného. Tohle vše..." naznačil holí kruh, "...s námi nemá nic společného."

Sdílet

Podivínský a nakonec zešílevší matematik je až archetypem. K tomu si připočtěte důkaz neexistence času, druhý termodynamický zákon, trochu stihomamu a spikleneckého pohledu na svět…

Anotace knihy Mahlerův čas na stránkách vydavatele praví následující:
Protagonistou románu současného německého autora (narozen 1975) je mladý fyzik David Mahler, který se vědecky zabývá problémem času. Jedné noci zjistí, že druhý termodynamický zákon neplatí, čas nepostupuje lineárně dopředu. Ve stavu snového vytržení sepíše třicet stran matematicko-fyzikálního zdůvodnění. Čísla a vzorce jsou správné, základní fyzikální axiom tedy neplatí, minulost není minulost, zítřek může být včerejškem, minulé se teprve stane. Mahler se snaží svůj objev, který otřásá světem v samých základech, zveřejnit. Nepodaří se mu však proniknout do vnitřních kruhů vědeckého establishmentu, proto hledá podporu slavného fyzika, nositele Nobelovy ceny Borise Valentinova. Při honbě za nedostižitelným vědcem prožívá Mahler realitu tak, jako by byl jeho převratný objev potvrzen – svět se vykolejil z času. Mahlerovi se Valentinova nepodaří dostihnout, slavný vědec uniká. Osamělost, kterou Mahler trpí už od dětství, se stupňuje do nesnesitelnosti. Při osudném míjení Valentinova na závěr, kdy je setkání zdánlivě na dosah, a přesto nemožné, Mahler pod obrovitým zářícím sluncem umírá.

K anotaci zbývá dodat následující:
Z knihy na rozdíl od anotace příliš nevyplývá, že by Mahler byl zničen vědeckým establishmentem. Spíše byl asi opravdu šílený. Nicméně zůstává přece jenom malá možnost, že jaksi "uviděl za oponu" a následující události se mu dějí proto, že se kdosi snaží zabránit odhalení pravdy o čase (či uniknutí z jeho spárů). Nejde ovšem o vědecký establishment ani o spiknutí zednářů, působí zde spíše nějaké metafyzické entity, které Mahlera nakonec připraví o život. A dokonce je možné, že světoznámý vědec Valentinov přišel na něco podobného, ale ve strachu z důsledků, které Mahlera nakonec zničí, se sám stáhl. Důležité ovšem je, že toto všechno je v knize řečeno mezi řádky a v náznacích, nikdy přímo (to by to působilo hloupě a nevěrohodně). A mnohem pravděpodobnější verzí je, že Mahler se prostě pomátl.
V tomto ohledu není kniha nijak originální, ovšem v konvenčnosti a naplnění určité šablony působí docela mile, text není nijak rozvleklý a čte se příjemně. Pro asi málokoho se Mahlerův čas stane nejoblíbenější knihou, za přečtení však podle mého soudu stojí určitě.
Pak je zde ještě druhý klad. Autor se nepouští do podrobnějšího popisu matematických a fyzikálních principů Mahlerova objevu (to bývá většinou v beletrii hotové utrpení a totální blamáž). Opět se jen naznačuje, že objev se nějak týká druhého termodynamického zákona. Autor dobře zvládá "umění zámlky".

Hezký je pak závěr, kdy Valentinov vysvětluje Marcelovi, příteli již mrtvého Mahlera:
"I když to zpočátku vypadalo zajímavě a chvílemi jsem i žasl, ale… Ale ani jeho výpočty nebyly správné. A zbytek…"
Valentinov zvedl hůl a ukázal na oblohu. "Podívejte, za chvíli uvidíte souhvězdí, takhle vysoko jsou dobře patrná. Ale jak dobře víte, žádné obrazce to nejsou; nemají s námi nic společného. Tohle vše…" naznačil holí kruh, "…s námi nemá nic společného. A já se pořád setkávám s lidmi, kteří to nechtějí akceptovat. Kteří si raději myslí, že jsou pronásledováni a napadáni, než aby připustili, že je obklopuje lhostejný chladný svět…. Víte, přemýšlím o tom, proč je to vždy ten druhý termodynamický zákon. Možná proto, že nám a všemu ostatnímu, všemu myslitelnému, nařizuje smrt…"