Student World

John Brockman se angažuje na poli „třetí kultury“. Na Science Worldu jsme několikrát zmínili jeho zajímavý sborník Příštích padesát let. V roce 2006 vydal další sbírku esejů, tentokrát nazvanou Můj Einstein – projekt byl asi inspirován tím, že rok 2005 byl vzhledem ke stému výročí speciální teorie „einsteinovský“. Svými texty Brockmanovi přispěla řada známých vědců i popularizátorů, jejichž díla vyšla i v češtině. Namátkou: Highfield, Seife, Tipler, Smolin, Levinová, Davies, Johnson, Kraus…

Knihu vydalo nakladatelství Pragma, text českého vydání podle tiráže neprošel odbornou revizí. V upoutávce na konci knihy na další tituly vydavatele najdeme takové lahůdky, jako je „Nostradamus pro 21. století“ nebo „Souhvězdí Orionu a tajemství pyramid“. K četbě sborníku jsem tedy po pravdě řečeno přistupoval s poněkud obavami, překlad a redakce českého textu mě ale nijak nepopudily.
Potíž je spíše se samotným obsahem, respektive už s anglickým originálem. Drtivá většina těch, kdo do sborníku přispěla, se s Einsteinem (logicky) osobně nikdy nesetkala, takže „Můj Einstein“ znamená vlastně jejich vyprávění o tom, že právě kvůli Einsteinovi se rozhodli studovat fyziku, že jim Einsteinův osud umožnil snášet bitky v chudinských čtvrtích amerických měst apod. Spíše než o vědu se tedy vesměs jedná o dojmologii, osobně mě to moc nezaujalo. Některé příspěvky jsou k Einsteinovi kritické, ani to už ale není novinkou: třeba kritika Einsteinova soukromého života či jeho politických aktivit je už rovněž známá.
Z celkově nijakého, snad až hagiografického textu (což ale není nutně vlastnost této knihy, ale asi spíše současné populárně-vědné literatury obecně, vlastně se opakuje de facto pořád totéž) vyčnívá několik zajímavostí/kontroverzních názorů:
Frank J. Tipler třeba píše o tom, že Einstein byl úspěšný, dokud byl vědeckým „konzervativcem“. Teorie relativity byly motivovány snahou uchovat elegantní a jednoduché Maxwellovy rovnice, myšlenkové experimenty byly jednoduché a křišťálově jasné, šlo v nich prostě o to, jaký čas uvidí jaký pozorovatel na jakých hodinách. Atd. Naopak v pozdějším období života začal Einstein své teorie vytvářet spíše jako králíky vytahované z klobouku, a zdaleka to neplatilo pouze pro jeho spory s kvantovými fyziky. Stále více se dostával do vědecké i osobní izolace. Zmiňován je Freeman Dyson, který se s Einsteinem setkal na konci jeho života v Ústavu pokročilých studií, četl jeho poslední práce a usoudil, že je to plácání. „…usoudil, že nemůže předstoupit před Einsteina a říci mu, že jeho práce je špatná, ale také mu to nedokáže neříct. Tak na schůzku nešel a celých následujících sedm let se Einsteinovi vyhýbal.“ (příspěvek Lee Smolina)
Ostatně už první (Highfieldův) příspěvek je k Einsteinovi značně kritický, zejména k jeho vědecké práci ve stáří. Uvádí, že v roce 1915, kdy byla zformulovaná Obecná teorie relativity, Einstein jako významný vědec prakticky skončil. Platilo pro něj, že skutečně produktivní byl pouze v mládí. Co zůstalo dále, byl spíše kult světce, legenda génia a proroka s rozcuchanou hřívou, která už s realitou měla málo co společného. Namísto v mládí geniálního vědce zůstal mediální obraz včetně takových nepravd, jako že mladý Einstein propadl z matematiky, že jeho teorii vymyslela ve skutečnosti Mileva apod. Nakonec i to, že Einstein příležitostně zmiňoval Boha (ale neosobního), má dnes význam spíše pro náboženské/filozofické než pro vědecké debaty. Většina příspěvků ve sborníku samozřejmě podobně kritických není. A jasné je i to, že člověk sám není zodpovědný za to, co z něj udělají média, a už vůbec mu nejde vytýkat, že genialitu neprojevuje po celý život.
Ostatně i vznikem „mýtu Einstein“ jsme se na Science Worldu již zabývali (viz zde).

Ale buď jak bud, téma už je mediálně tolikrát promleté, až je vyprázdněné. Celkově je tak kniha bohužel trochu nijaká, hrubě řečeno připomíná sebrané školní slohové práce na téma „Nedělní výlet s rodinou“ – až na to, že tady je tématem Einstein…

John Brockman (editor): Můj Einsten, Pragma, Praha 2007

autor Pavel Houser