Napsat knihu o dějinách vůní, to na první pohled vypadá jako velmi zajímavý nápad. Právě o toto se pokouší kniha Narcis a Miasma – Pach a společenské představy 18. a 19. století.
Čich je tak trochu pozapomenutým smyslem, který mnohdy působí podprahově. Z evolučního hlediska není rozhodně nevýznamný, a to i přesto, že u člověka jaksi "zakrněl" – vzpomeňte třeba na různé výsledky testů, podle kterých dokážeme odlišit pach genetických příbuzných či partnerů, totéž se zkoušelo pro ve vztahu k rozpoznání fáze menstruačního cyklu etc. Kolem čichu existuje (možná právě pro tu podprahovost) velké množství různých pověr a tvrzení spíše rázu pseudovědy – čich třeba rozhodně není "plazí" smysl. Savci ho původně využívali v druhohorách, zřejmě proto, že byli konkurencí (vizuálních) dinosaurů zatlačeni k nočnímu životu. Zajímavé je třeba i to, že zatímco zrak máme "převrácen" (pravé oko-levá hemisféra), u čichu toto neplatí.
Pamatuji si, jak mě fascinovala četba Suskindovy knihy Parfém (Parfém. Příběh vraha, Suskind, Patrick, 1990), rád vzpomínám i na cvičení ze senzorické analýzy, kdy jsme se na VŠCHT učili rozpoznávat vůně exotických koření.
Přišlo by mi prostě velmi zajímavé se na dějiny čichu a recepci vůní podívat podrobněji. Kniha Narcis a miasma však téma podle mého názoru probírá z příliš sociologických pozic. Je "francouzská" ve špatném slova smyslu, takže text je vlastně hlavně intelektuální exhibicí autora, který ukazuje, co všechno přečetl, kolik cizích slov zná a jak dlouhá souvětí umí napsat. Seznam poznámek a pramenů zabere téměř 70 stran (malým písmem). Konkrétních informací se člověk v knize dozví mnohem méně.
Text se pak např. zaplétá do úvah o tom, jak vztahy mezi buržoazií a proletariátem byly ovlivněny tím, že jedni preferovali intenzivní vůně, druzí zase pachy spíše decentní. (Následují dokonce sociologické a politologické úvahy ve stylu "třídní konflikt coby důsledek toho, že bohatým nevoněli zpocení upracovaní dělníci".) Kdy byl zájem o pižmo a kdy o kolínskou? Kdy se preferovalo proudění čerstvého vzduchu, kdy zase uzavřený prostor. Co hniloba či pach mrtvol? A jaké vůně užívala Marie Antoinetta?
V knize se sice zmiňuje i vývoj medicíny (jinak řečeno – jaké pachy mají léčivý účinek a jaké naopak škodí? Nacházíme se přece v období vzniku mikrobiologie, stavby kanalizace a vodovodů, současně přichází krize teorií o různých fluidech…), ale jinak naprosto schází pokus ukázat, které dobové představy o vůních mají racionální jádro, které jsou spíše estetickým kánonem a které pouhou pověrou.
Příklad stylu knihy (začátek strany 19): "Je to obrovská změť, kterou se Boyle bez většího úspěchu pokusil podrobit souhrnnému rozboru. Kypřící změť, která se neustále díky klokotu mění, podivné divadlo fermentací a transmutací za blesků a burácení hromu, bouřemi, v nichž mizí nadbytečné sirné částice. A pak je to i smrtonosná změť v době velkého klidu, během nějž dochází k pochybné stagnaci, měnící opuštěné přístavy a hluboké zálivy ve hřbitovy námořníků."
Eh? Podobné odstavce bohužel v knize, jejíž vydání bylo mimochodem podpořeno z fondů EU, nejsou výjimkou a snad i převládají. Text je prosycen právě touto francouzskou "filozofickou" užvaněností bez ochoty říct něco jasně. Nicméně je třeba dodat, že autor shromáždil skutečně úctyhodné množství pramenů, z nichž vybral zmínky na téma vůní. Proto by kniha mohla coby úvodní rešerše dobře posloužit někomu, kdo by chtěl toto nesporně zajímavé téma pojmout jinak. Kromě historie a sociologických reflexí dodat trochu (nebo ještě lépe hodně) chemie, mikrobiologie a konkrétních mechanismů, jimž vůně a pachy ovlivňují lidskou psychiku a chování…
Téma jako takové je totiž každopádně fascinující. Víte třeba, jak vůně klasifikovat, jaké vůně jsou základní a co způsobuje, že určitou látku cítíme určitým způsobem? Proč třeba často stejně voní chemicky zcela nepříbuzné látky?
Alain Corbin: Narcis a miasma
http://www.argo-books.cz/detail.asp?id=104634
Anotace vydavatele:
Francouzský historik Alain Corbin dokázal jako jeden z prvních aplikovat metodické postupy školy Annales na moderní společnost 18. a 19. století. Jeho prozatím nejuznávanější práce je věnována zdánlivě odtažitému tématu – dějinám pachů. Právě na dějinách užívání lidských smyslů, na vztahu k vlastnímu okolí však zachycuje velké civilizační změny, k němž docházelo v různých sociálních prostředích. Původně téměř homogenní společnost se totiž podle jeho názoru začíná pod vlivem nových hygienických zvyklostí, užívání parfémů či naopak nových druhů kanálů a záchodů radikálně měnit a „čistí“ se stávají citliví, až přecitlivělí k masám „špinavých“. Flaubert nemůže spát, protože se nadýchal pachu dělníků – v této zkratce se odrážejí nové postoje elit, jež se začínají štítit a stranit spodiny. V souvislosti s tím se dle Corbina mohutně rozvíjí narcisismus, neurotické představy a nový význam získávají i pojmy jako delikátnost, soukromý prostor a komfort.
