Student World

V dobách, kdy mezi vědou a "alternativními" naukami ještě neexistovala ostrá dělící čára, došlo mezi otci geologie ke sporu o původ pozemských hornin. Jedni je odvozovali z planety Neptunu, druzí dávali přednost Plutu…
Přesněji řečeno, obě hypotézy nesouvisely ani tak s astrologií a nebeskými tělesy (v 17. a 18. století, kdy spor kulminoval, nebyly nejvzdálenější planety ostatně ani známy), ale spíše s antickou mytologií. Neptun byl bohem moře, Pluton podsvětí. Neptunisté tedy tvrdili, že veškeré horniny vznikly usazením z vody, plutonisté zase jejich původ určovaly do nitra Země.
Ve skutečnosti měly oba tábory svůj díl pravdy. Dnes se horniny obvykle dělí na vyvřelé, sedimentární a metamorfované (tj. ty, co vznikly nějakou další přeměnou).
Neptunisté svou teorií vlastně přispívali k domněnce, že povrch celé Země byl tu či jindy pokryt vodou. Na jedné straně tak stáli na straně klasického církevního učení o potopě světa, na druhé straně pak na jejich teoriích byla vybudována i představa periodicky se opakujících katastrof.
Katastrofické teorie vesměs soudily, že zbytky živočichů nalézaných v různých vrstvách spolu nijak vývojově nesouvisejí a jedná se vždy o "odlišná stvoření", mezi nimiž proběhly ničivé potopy, které vyhubily vše živé. Proměněný "neptunismus" byl pak v 19. století hlavních protivníkem vznikajících evolučních teorií.
Mimochodem, představa světa, který je periodicky ničen a znovu tvořen, byla do svého extrému dovedena v náboženství středoamerických Indiánů, Aztéků a Mayů, jejichž životy pak probíhaly v neustálých představách přicházejícího konce světa.
Na druhé straně bychom ale neměli význam katastrof v minulosti ani podceňovat. Změny mezi jednotlivými geologickými epochami jsou skutečně dosti zásadní a ostré, vývoj neprobíhal spojitě, období relativního klidu se střídají s chvílemi náhlých změn. Za hlavní "zlomy" se pokládají tzv. velká vymírání. Asi nejznámější vyčistilo na konci druhohor naši planetu od dinosaurů a připravilo volné místo pro nástup savců, k úplně největšímu vymírání pak došlo v poslední části prvohor, v permu. Tehdy náhle vymizelo asi 90 % všech žijících druhů.
Dnešní pohled je tedy takový, že katastrofisté měli do určité míry pravdu. Pohromy však nikdy nevyhubily život na Zemi úplně a mladší organismy jsou s těmi staršími v evolučním spojení.

autor Pavel Houser