Student World

V debatě o rychlosti evolučních změn jsme narazili na dvě změny, ke kterým u člověka došlo zřejmě velmi rychle. První inovací je schopnost trávit i v dospělém věku mléko, druhou dovedností je odbourávání alkoholu.

Začněme mlékem. Je pravděpodobné, že domestikace zvířat původně neprobíhala kvůli mléku, ale kozy/ovce (skot bych ochočen až později) spíše fungovaly v roli jakýchsi živých konzerv masa. K využití mléka došlo až dodatečně. Lidé museli nejprve přijít na to, jak přimět zvířata k produkci mléka i bez ohledu na kojení mláďat.
Není ale pravděpodobné, že by příslušný selekční tlak fungoval zcela natvrdo ve stylu "nemůžeš mléko, zemřeš hlady". Dokonce i v Evropě je dnes, tedy po tisíciletích pravidelné konzumace, téměř třetina lidí, kterým mléko v dospělém věku nedělá dobře. Ve chvílích hladomorů, kdy by se mohla uplatnit tvrdá forma selekce, by zřejmě došlo spíše k porážce dobytka (i když je takové řešení krátkozraké, děje se běžně i dnes).
Nesnášenlivost k mléku v dospělém věku souvisí s neschopností metabolizovat mléčný cukr – laktózu. U "postižených" lidí se totiž po skončení kojení vytratí schopnost metabolizovat příslušný enzym – laktázu. Nicméně v kysaných mléčných výrobcích či sýrech je už laktózy poměrně málo (je přeměněna bakteriemi) a tyto potraviny jsou tudíž stravitelné téměř všeobecně.
Matt Ridley uvádí v knize Genom další možnosti, proč může být výhodné umět metabolizovat mléko. Nemusí se jednat pouze o zdroj energie. Mohlo by jít o v mléce se vyskytující vitamín D, to by však mělo smysl pouze v oblastech s nedostatkem slunečního světla. Blízký východ, kde došlo poprvé k domestikaci, však takovou oblastí rozhodně není.
Třetí hypotéza pak uvádí, že mléko mělo význam v suchých oblastech, kde bylo vlastně zdrojem vody – ale opět, horské svahy, kde zemědělství začínalo, takovou oblastí není.
Shrnuto: V roli zdroje vody a vitamínu D se mléko zřejmě uplatňuje druhotně a tyto výhody se nestaly příčinou genetických změn. Selekce probíhala spíše ve smyslu mléka jako zdroje energie.

Druhou látkou, které se budeme v tomto článku věnovat, je alkohol. Převládající výklad říká, že schopnost metabolizovat alkohol je v určité míře vrozená řadě živočichů. Naši nejbližší příbuzní šimpanzi jedí jistě částečně nahnilé a nakvašené ovoce a alkohol jim tedy není neznámý. Rovněž opilecké příhody řady dalších zvířat jsou oblíbeným námětem pro milovníky kuriozit.
U různých skupin lidí však existuje (statisticky) různá schopnost se s alkoholem vypořádat. Například s Indiány v Severní Americe "ohnivá voda" pěkně zatočila.
Předpokládá se, že schopnost metabolizovat alkohol mají především potomci zemědělských společností. Lovci a sběrači se k alkoholu mohli obtížně dostat a také jej nezbytně nepotřebovali. Naproti tomu zemědělci a obyvatelé prvních měst, kteří žili v často otřesných hygienických podmínkách, mohli ocenit dezinfekční účinky alkoholu. Fermentované nápoje byly spolu s převařenými tekutinami relativně zdravotně nezávadné. Tolik převládající teorie. Potřeba alkoholu prostě koresponduje s hustotou populace.
Proti tomuto výkladu mám však přece jen jednu výhradu. Ochrana prostřednictvím pití alkoholických nápojů by měla smysl pouze v případě, že by dotyční nepili nic jiného – konzumace piva či vína například dvakrát týdně mi nijak nepomůže, pokud po zbytek času budu pít vodu zamořenou mikroby. Jen poměrně málo civilizací však dokázalo učinit alkoholické nápoje skutečně hlavním zdrojem tekutin. V antickém období či později u Franků na takovou roli aspirovalo ředěné víno, podobných příkladů bychom však mnoho nenašli.
Navíc – Čína či Japonsko byly odedávna zalidněné velmi hustě a přesto je odolnost zdejších obyvatel k alkoholu zřejmě nesrovnatelná s pijáky evropskými. Hypotéza naproti tomu dobře sedí pro Indiány – na rozdíl od těch severoamerických totiž obyvatelé zemědělských civilizací v Mexiku a Peru žádný problém s pitím alkoholu nezaznamenali.

autor Pavel Houser