Student World

Je zřejmé, že pokud tu je šířící se vlna, mimozemšťané (což mohou být biologické organismy, stroje, hybridy, směs obého, nebo nějaké zcela jiné entity) se z definice snaží něčeho dosáhnout – čeho přesně, to nemůžeme vědět.

…

Třeba si mimozemšťané vzali něco, co by tu mělo být, nebo tu nechali něco, co by tu být nemělo. Řečeno neomaleně by to znamenalo „Vydrancovali komoditu X a pohodili tu komoditu Y.“ Po lidech zůstalo již mnoho zpustlých a znečištěných průmyslových oblastí, z nichž jsme vytěžili suroviny, a následně je opustili coby pustiny. Dokázali bychom identifikovat mimozemské komodity X a Y?

…

Zaměřme se teď na scénář X – anomální nepřítomnost něčeho. Co třeba toto: mimozemšťané kdysi dávno proletěli naší částí Galaxie a sbírali komety kvůli jejich obsahu vody a organických látek? Je to dost věrohodná strategie, kterou vlastně zvažují naši vlastní kosmičtí futurologové. Vodu z komety lze elektrolyzovat a vodík použít ve fúzním jaderném reaktoru. Bonusem je, že komety jsou bohaté na deuterium – těžký vodík – což je zvlášť vhodné jaderné fúzní palivo. Uhlovodíky, které tvoří část „špíny“ v této „špinavé sněhové kouli“, jak jsou komety často popisovány, lze použít k výrobě celé řady syntetických materiálů a také jako zdroj potravy. Máme za to, že většina komet pochází z takzvaného Oortova oblaku (podle Jana Oorta, astronoma, jenž s touto myšlenkou přišel), který je složen z bilionu malých ledových těles nacházejících se asi jeden světelný rok od Slunce. Je pravděpodobné, že i jiné hvězdy mají v podobných vzdálenostech své vlastní kometární oblaky. Protože jsou tyto odlehlé „spící“ komety ke svým mateřským hvězdám vázány pouze volně, byly by ideálním zdrojem surovin pro mezihvězdné cesty, protože by kosmickou loď zbavily nutnosti vstoupit do hluboké gravitační jámy hvězdy a potom ji zase opustit.

Čas od času pošle nějaká gravitační porucha jednu z komet z Oortova oblaku hluboko směrem ke Slunci po protažené eliptické dráze, a tato kometa potom plane na noční obloze a hraje nám ono známé velkolepé divadlo. Je ale také slušná šance, že tato gravitační porucha postrčí kometu na druhou stranu – vyšle ji do mezihvězdného prostoru. Pokud je sluneční soustava typická a jiné hvězdy mají také kometární oblaky, potom i komety z nich vymrštěné by občas měly přiletět k nám a vstoupit do sluneční soustavy. Kdyby k nám zavítala extrasolární kometa, viděli bychom ji, jak se pohybuje po hyperbolické a nikoli eliptické oběžné dráze, to jest, pohybovala by se příliš rychle na to, aby byla z Oortova oblaku. Žádná takováto kometa zatím pozorována nebyla, což je tak trochu záhada. Třeba jsou sousední hvězdy z nějakého důvodu chudé na komety. A neukradl je všechny E. T.? Pokud budoucí astronomický výzkum odhalí systematický nedostatek komet v některých hvězdných soustavách a v jiných ne, mohlo by to naznačovat těžbu. Podobně, pokud nalezneme nějakou populaci komet, které budou mít citelný nedostatek deuteria (toto lze určit ze spektra dané komety), mohlo by to ukazovat na to, že z nich bylo těženo jaderné palivo.

Mohla by mimozemská technologie zabrat celé planety a roztrhat je na kusy kvůli surovinám? Existuje celá hmotnostní škála od komet přes ledové planetesimály, menší planety jako Pluto a měsíce jako Titan, až po planety zemského typu a obří planety. Jestliže se E. T. dokáže zmocnit komet, proč ne také jednoho z těchto větších těles? Princetonský fyzik a futurolog Freeman Dyson o této možnosti spekuloval, když navrhoval „Dysonovy sféry“ (brzy si o nich povíme víc). Jak ale roztrháte planetu? Určitě to není snadné. Například celková energie potřebná k rozbití Země na padrť odpovídá celkovému výkonu Slunce za několik dnů. Kdybyste do ní vrazili jinou planetou, nepomohlo by to – ve skutečnosti je to něco, co se již stalo, když před asi 4,5 miliardami let do Protozemě narazilo těleso o velikosti Marsu. Vnější vrstva byla stržena (a stal se z ní Měsíc), ale zbývající materiál se spojil a vytvořil větší planetu. Bezvadný nápad, jak rozebírat planety předložil spisovatel Greg Bear ve svém apokalyptickém vědeckofantastickém románu The Forge of God (Boží výheň). Bear vypráví příběh mimozemské civilizace, která vypustí samoreprodukující se von Neumannovy stroje, jež se zblázní, ženou se Galaxií a trhají planety na kousíčky. Šikovný trik, který tito necitelní plenitelé použijí, spočívá v tom, že na Zemi shodí těžký projektil z „neutronia“ (hypotetické neutronové hmoty o jaderné hustotě) a po něm projektil z antineutronia (jeho protějšku z antihmoty) o odpovídající hmotnosti. Tyto dva projektily se po spirále blíží k jádru Země, kde nakonec vzájemně anihilují a uvolní dostatek energie, která planetu roztrhá na kousky a vymrští její nešťastné obyvatele do vesmíru.

To vše nás přivádí ke stále se vracejícímu příběhu kosmického věku, který říká, že by pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem mohl být pozůstatkem planety, která vybuchla. Je pravda, že tam, kde by mohla být planeta, je zvláštní „mezera“, ale celková hmotnost asteroidů nestačí na to, aby dala dohromady celou planetu. Tradiční vysvětlení tvrdí, že většinu úlomků z této oblasti sluneční soustavy odtáhla mohutná gravitační síla Jupiteru, která tak zabránila vzniku planety. Mohli bychom ale spekulovat, že tuto planetu roztrhala nějaká dávná supertechnologie, která si vzala, co potřebovala, a potom se posunula dál a zanechala za sebou trosky, z nichž se vytvořil pás asteroidů.

Místo toho, aby se nenasytní mimozemšťané obtěžovali trhat na kusy již vytvořené planety, mohlo by jim připadat jednodušší zasáhnout prostě dřív, než se planety vůbec zformují, a potom utéct s celým úlovkem a zanechat za sebou jen strusku. Důkaz takovéhoto selektivního sběru bychom mohli získat, kdybychom objevili planetární systémy s anomálním chemickým nebo fyzikálním složením. V této fázi nerozumí astronomové procesu vzniku planet dost na to, aby takovéto anomálie identifikovali, ale s prodlužujícím se soupisem exoplanet, které jsme objevili, by mohl být tento nedostatek brzy napraven. Známe mnoho hvězdných soustav, v nichž proces vzniku planet probíhá právě v teď; ty by byly dobrým místem, kde hledat známky rozsáhlého mimozemského astroinženýrství.

V principu by bylo možné, aby nějaká supertechnologie odnesla celou planetu tak, že by využila chaotické povahy některých planetárních oběžných drah. Začala by jaderným výbuchem, který by odklonil nějaký malý asteroid a navedl jej ke srážce s nějakým větším tělesem. Sekvence pečlivě řízených manévrů by mohla mít gravitační účinek, který by se dlouhou dobu hromadil a narůstal by. Nakonec by oběžná dráha planety mohla být natolik destabilizována, že by to stačilo k tomu, aby byla úplně vymrštěna z planetární soustavy. Setkání s cizími hvězdami by potom poskytla příležitost k dalšímu urychlení gravitačním manévrováním, které by vždy zvýšilo její rychlost. Unesenou planetu by potom bylo možné použít jako šikovnou kosmickou archu pro cestu Galaxií, což je myšlenka, kterou nastínil Olaf Stapledon ve svém klasickém vědeckofantastickém díle Star Maker z roku 1937.

tento text je úryvkem z knihy

Paul Davies: Podivné ticho – Hledání mimozemské inteligence 2.0

Argo a Dokořán 2011

O knize na stránkách vydavatele

autor