pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Autora kyberpunkových příběhů Neala Stephensona asi není třeba podrobněji představovat. Zatímco jeho Diamantový věk by se dal označit za román „nanotechnologický“, Mašina zázraků je popisem světa, v němž se Babbagovi podařilo sestrojit svůj mechanický počítač a informační revoluce přišla o 150 let dříve. Kryptonomikon se pak zase zaměřuje na Turinga a šifrování (mj. – kniha je složena celkem ze tří paralelních dějů, „turingovský“ je jeden z nich).
Z hlediska Science Worldu je zajímavé, že byť se jedná o román, je určen lidem s určitými znalostmi matematiky a kybernetiky (nebo alespoň zájmem o tyto obory), text je prokládán vzorci a histogramy, řeší se zde otázky vypočitatelnosti a zastavení… Pro čtenáře orientované technicky či přírodovědně je proto takovýhle text zajímavější než většina běžné beletrie.
Kde je Turing, nemůže samozřejmě chybět ani stroj Enigma. Zatímco obvykle řešíme otázku, jak nějakou šifru prolomit, nebo naopak vytvořit systém tak, aby prolomit nešel, zde je na problém nahlíženo z trochu jiného pohledu. Šifrovací systém protivníka byl již prolomen (kromě německé Enigmy i japonské šifry Purpur a Indigo), otázka však zní, jak nyní této skutečnosti maximálně využít.
To je určitě zajímavý problém a netradiční perspektiva. Můžete nedělat nic, pak je vám však znalost protivníkova systému k ničemu. Pokud budete této výhody příliš nápadně, nepříteli dojde, že znáte jeho tajemství, a šifrovací systém změní. Jak z tohoto dilematu ven? Stálo třeba vítězství u atolu Midway za to, že Japonci mohli získat podezření? Má smysl potopit německý konvoj, který pod pláštěm noci veze zásoby jednotkám v severní Africe? Možné je se snažit o různé kompromisy, třeba noční konvoj (na jehož polohu šlo jinak těžko přijít) nechat být, v ostatních případech se snažit vytvářet „fiktivní scénáře“. Protivníkovi lze třeba zkusit podsunout existenci fiktivního agenta, který nám tyto informace posílá. Nebo ke konvoji, jehož polohu známe díky šifře, nechat před útokem jakoby náhodou přiblížit průzkumné letadlo a až pak udeřit.
Text knihy obsahuje i celou řadu dalších půvabných „vychytávek“. Tak třeba operátorky, které v Bletchley Parku zjišťují aktuální nastavení Enigmy, jsou neobyčejně vysoké (aby s kolíčky mohly dobře obsluhovat maketu stroje). Co ale pokud by se Němci dostali k této informaci? Nemohli by z výšky operátorek něco uhodnout? Křivku výšky je proto třeba zahladit, to se ale nedá docílit tak, že se třeba na úklid budou přijímat ženy speciálně malé. Tím bychom sice dosáhli „správné“ průměrné výšky, ale celé by to ve skutečnosti bylo ještě nápadnější, protože naše rozdělení by mělo dva vrcholy. A tak je třeba do oddělení přijmout množství zaměstnankyň fiktivních… Jaké má mít tajné oddělení číslo? Nemohlo by vzbudit podezření, pokud by se jednalo o nějaký součin prvočísel? Jenže nemůžeme podezření naopak vzbudit tím, pokud u čísel útvarů budeme právě tato „zajímavá“ čísla systematicky vynechávat? (Jak vidno, při tomto způsobu uvažování se dostáváme na samý okraj paranoie.)
Zdroj: Neal Stephenson: Kryptonomikon
