V knize Darwinovy ceny jsem kromě řady známých historek kolujících internetem narazil i na jednu záhadu – kloktání kapalného dusíku a koupel v roztaveném olovu.
Podle dopisu citovaného Wendy Northcuttovou se jakýsi student fyziky málem připravil o život, když polkl kapalný dusík. (A na rozdíl od regulérních nositelů Darwinovy ceny tuto proceduru přežil – ve smyslu "lékaře překvapilo, jak rychle se zotavuji, už za pár dnů jsem mohl dýchat bez pomoci přístrojů".)
Pointou příběhu je však to, že dotyčný se spletl. Kapalný dusík sice můžete převalovat v ústech, efektně vypouštět bubliny a nic se vám údajně nestane. Na stejném principu má být založena neškodnost nápadu strčit mokrou ruku do roztaveného olova. Dusík nesmíte pouze polknout.
Popsaný trik má být velice oblíbený (neznalé okolí šokuje), dotyčný ho sám údajně bez problémů zkusil, pouze od té doby prý uplynula relativně dlouhá doba a on si to všechno nějak popletl – a polkl. Osobně ale musím přiznat, že:
– za cca dvanáct let účasti na chemických olympiádách, docházky do chemických kroužků a studia na VŠCHT jsem se s podobnou exhibicí nikdy nesetkal a poprvé se o ní dozvěděl právě až z knihy Darwinovy ceny.
– každý, komu někdy tekutým dusíkem vypalovali na nohou bradavice, chová k této látce přirozenou úctu hraničící se strachem až panickou hrůzou.
Máte nějaké podrobnější informace? Skutečně to s tím dusíkem takhle funguje? A jaká je vlastně fyzikální podstata jevu? (V Darwinových cenách je to bohužel popsáno trochu nejasně a výklad se soustředí pouze na to, proč není dobrý nápad polknout dusík do jícnu.) A pokud vyfukujete bublinky tekutého dusíku, pak ústy, nebo to lze i nosem? 
Zdroj: Wendy Norhtcuttová: Darwinovy ceny
http://www.motto.cz/show_book.asp?bid=330
