pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
U jejích kořenů kromě filozofických spekulací stály tehdejší technologie zpracování kovů – pokročilým legováním bylo například možné „zdvojnásobit hmotnost“ zlatého předmětu, aniž by na výsledku byly na první pohled patrné rozdíly. Zřejmě tehdy při těchto procesech někoho napadlo, že zlato takto „skutečně vzniká“.
Původ alchymie byl samozřejmě téměř ihned obestřen legendami, v nichž vystupují Thovt (Hermes), Henoch či Marie Židovka. Jedním z nejstarších vlivných, avšak historicky doložených alchymistů byl Zósimos z Panopole (3. století n. l.), jehož postupy budou popsány na následujících řádkách.
Raná představa technik, které měly vést ke zlatu, byla následující:
– Nejprve bylo třeba látku „usmrtit“, tj. zbavit ji všech vlastností. To je samozřejmě neproveditelné, nicméně v tehdejší době se tím myslelo, že například různě namíchané kovy ztratí svoji „kovovost“ nebo barvu (přičemž za absenci barvy byla tehdy pokládána nejspíše černá). Slitina ze čtyř neušlechtilých kovů, železa, mědi (ponechme stranou dnešní umístění mědi na škále až „za vodíkem“), cínu a olova těmto požadavkům celkem vyhovovala, nemá kovový lesk, není ani pořádně kujná. Lákavé bylo i to, že výchozí suroviny byly poměrně levné.
– V tehdejších představách se dále spekulovalo, že takováhle látka zbavená vlastní podstaty pak na sebe přijme jakýsi „otisk“. Pro tohle přesvědčení bylo dost analogií, třeba možnost jediným smítkem vysrážet celý roztok. Účinek kousku drahého kovu byl přirovnáván i ke kvasnicím – stačí jich špetka na to, aby se proměnilo celé těsto. Následně byl tedy na kovovou slitinu aplikován stříbrný prášek, přidávala se rtuť či arsenik. Výsledkem byla změna barvy (bělení). Produkt někdy připomínal stříbro, to ale ještě nebylo finále alchymistovy práce (i když i tento fígl už šlo zkusit prodat). V symbolické rovině odpovídalo vybělení očištění látky, aby lépe přijímala následné vlivy.
– Očištěnou, znovuzrozenou látku (zde se symbolika po vítězství křesťanství začala odkazovat k analogii křesťanského zmrtvýchvstání) pak bylo třeba pozlatit. V této fázi se zpravidla nepřidávalo přímo zlato (což by sice bylo logické, ale zpočátku se to nedělalo, mj. by to postup prodražilo), ale tzv. božská voda, snad sulfidy vápníku. Povrch látky tak získal zlatožluté zabarvení.
– Tady by se mohlo skončit a říct, že před sebou máme zlato. To by se ale snadno dalo vyvrátit; alchymisté proto soudili, že věc, která jako zlato vypadá, už sice nějakým způsobem zlatem je, ne ale obyčejným, nýbrž „filozofickým“. Teď bylo třeba materiál ještě převést ze zlatého ducha na zlato normální. Další fáze procesu antické alchymie (označení helénistická se používá také, ale jsme v době římské) se označovala jako červenání/červenění. V tuto chvíli se ovšem začínáme ztrácet; jednak je obtížné převést tento krok do chemické řeči, za druhé ani nevíme, proč by měl jednou už zlatý předmět červenat. Zdá se snad, že červená barva byla tehdy pokládána za něco jako „koncentrované zlato“… Červená barva se snad dodávala pomocí oxidů železa. Možné je i to, že se zde nějak uplatnila měď z původní slitiny. Méně ušlechtilé kovy na povrchu se mohly třeba rozpouštět v kyselinách.
Výsledkem tohoto procesu byla někdy červená, někdy až fialová, někdy ale také „duhové“ plochy hrající všemi barvami. Podobných efektů využívali i tehdejší řemeslníci, aniž ho však spojovali se zlatem… a tak dále; jakousi představu o tehdejších postupech, jejich motivaci i problémy s rekonstrukcí nám to dává. K otázce rekonstrukce stojí ještě za to dodat, že leccos se odvíjí už od složení původní slitiny. Pro další průběh procesu není jedno, v jakém poměru jsou jednotlivé kovy zastoupeny, tuto informaci ale dnes k dispozici nemáme.
Zdroj: Vladimír Karpenko: Alchymie. Nauka mezi snem z skutečností, Academia, Praha 2007 a další
Poznámky:
– Módní pohled na alchymii jako na „duchovní“ či „symbolickou“ nauku (Jung apod.) může být sice v dílčích ohledech platný, nicméně popisuje spíše okraj oboru. Alchymie po většinu času fungovala po boku normálního zpracování kovů a dalších řemeslných (nebo farmaceutických) postupů. Když nic jiného, duchovní přerod alchymisty nebo jeho hru se symboly by byl asi málokdo ochoten financovat. V jádru oboru je snaha o výrobu zcela reálného zlata či stříbra.
– Při vytavování z rud kovy opravdu „vznikají“. Za transmutaci se tehdy pokládala i celá řada normálních a fungujících chemických postupů, třeba kupelace. Dokud nebyla známá struktura látek, atomy a molekuly (a to ne jako filozofické koncepty), šlo fantazii od reality těžko odlišit. Řada analogií, s nimiž alchymisté pracovali, nebyla v jádru nějak iracionální či potřeštěná; problém byl jen v tom, že v praxi to tak nefunguje.
– Výjimečně se objevují názory, podle kterých by alchymisté mohli transmutace docílit způsobem, který by opravdu fungoval – jadernými přeměnami. Toto přesvědčení ale vyvrací (kdyby nic jiného) i analýza toho, co se nám dochovalo a bylo deklarováno jako zlato vyrobené alchymisty. Jedná se přitom o běžné zlato, žádný produkt jaderných reakcí….
