Student World

Orient máme spojený s kouřením opia či jiných omamných látek. Jeden z anglických výrazů pro nájemného vraha (assassin) je odvozen od známé teroristické sekty, která působila na středověkém předním východě. Sekta se přitom rekrutovala z poživačů hašiše. Přitom ale na druhé straně víme, že tabák a zvyk kouřit k nám přišly z indiánské Ameriky. Jak do historického vývoje zapadá vodní dýmka z arabského světa?

Protože vodní dýmku i užívání řady látek máme s Orientem asociováno velmi silně, naskýtá se přirozeně možnost, že by zvyk kouřit vznikl dvakrát nezávisle na sobě. Podle všeho to tak ale nebylo.

– opium je na Blízkém východě užíváno už od doby vzniku prvních států. Dlouho bylo prakticky jediným účinným prostředkem medicíny – fungovalo jako analgetikum, antidepresivum i proti nespavosti. Výtažky z makové šťávy užívali už staří Egypťané, dokonce snad byly podávány i vojákům před bojem. Zmínky o opiu lze najít i v řecké mytologii. Ve starověku ani ve středověku se ovšem nekouřilo, leč užívalo nezpracované – jako sušená šťáva z nařezaných nezralých makovic, která se žvýkala. Po objevu destilace se opium začala používat i jako tinktura – rozpuštěné v lihu (tzv. laudánum – výraz zřejmě poprvé použil Paracelsus), eventuálně ve vínu. Když DeQuincey psal v 1. polovině 19. století svou slavnou Zpověď anglického poživače opia, byl tento prostředek v Británii dostupný i v tabletách, připravoval se taktéž opiový čaj. Kouření opia však prakticky známo nebylo (jakkoliv dýmky se jinak kouřily).
– tím se dostáváme k první indicii. Ačkoliv některé omamné látky měly v oblasti Orientu dlouhou tradici, vodní dýmka je podle všeho objevem mnohem mladším. Opium, hašiš ani jiné látky se zde podle všeho neaplikovaly kouřením. Představy, že by třeba Indové ve védské době nebo staří Egypťané hašiš kouřili, se sice občas zmiňují, nejsou však doložené (?). Ve starověkém Egyptě není znám jediný důkaz toho, že by Egypťané objevili narkotické účinky konopí. Občas se můžeme setkat i s názorem, že ve védské Indii se kouřil i tabák, ani to však nezní pravděpodobně – tabák je opravdu původem z Ameriky a pěstovat jinde ve světě se začal až v koloniální době.
– opium bylo velmi dlouho známé i v Indii. V prvních stoletích našeho letopočtu je odtud buddhističtí mniši-misionáři zanesli do Číny (legenda o tom, že podobně se do Číny dostal i čaj, je naopak smyšlenka. Pěstování čaje v Číně je naopak podstatně starší než v Indii.). V Číně hrálo opium roli dokonce jako jakési platidlo – Thajsku byla ze strany čínských vládců v 16. století např. vyměřena roční daň právě v opiu. V 16.-17. století se odtud opium začal vyvážet pro potřeby holandských kolonistů na Jávě. Holanďané si začali špetku opia dávat do svých tabákových dýmek (Johnson poznamenává, že občas se přidávala i trocha arzeniku :-)). Čínští obchodníci na Jávě toto začali dělat rovněž, ale tabák postupně odbourali. Odtud se pak tento zvyk šířil i zpět do vnitřní Číny, Indie i do arabského světa.
– Prostřednictvím Holanďanů se do arabského světa dostal tabák a zvyk ho kouřit v dýmce (Portugalci měli ve zvyku tabák spíše šňupat, eventuálně podobně jako Španělé kouřili cigarety. Britové podobně jako Holanďané dávali až do poloviny 19. století přednost dýmce). Tím bylo k dispozici vše potřebné. Arabský svět pak přidal inovaci dýmky na dýmku vodní. Zajímavé je pak také to, že indonéští obchodníci přinesli zvyk kouřit dýmku i australským domorodcům (v severních oblastech kontinentu), a to dávno předtím, než se v zemi objevili Evropané. Australská společnost byla přitom zřejmě poměrně konzervativní – keramika, luk a šíp či zemědělství od obchodníků přejaty nebyly, zvyk kouřit dýmku však paradoxně ano.
– Od 18. století se kouření čistého opia v Číně velice rozšířilo. Důsledkem souvisejících peripetií pak byli i tzv. opiové války, to už je však jiný příběh.

Zdá se tedy, že kouření čehokoliv kromě tabáku (z něčeho na způsob dýmky – nejde o Pýthii vdechující vulkanické plyny ze skalních puklin ani o vykuřování) je tedy poměrně mladého data a většina příslušných látek byla v minulosti aplikována jiným způsobem. Narazit lze ovšem i na zmínky, že cosi na způsob dýmek se už na počátku arabské doby používalo v subsaharské Africe. Další pátrání na internetu i v tištěné literatuře je ovšem ztíženo tím, že většina zdrojů je očividně nevěrohodných (ve smyslu různých "čarodějnicko-duchovědných" textů).

Zdroj:
Paul Johnson: Zrození moderní doby, Academia, Praha, 1998
L. Mannicheová: Starověký egyptský herbář, Volvox Globator, Praha, 1999
R. Davenport-Hines: Honba za zapomněním, BB art, Praha, 2004
a další

P.S.: Diskutující jsou žádáni, aby se omezili na věcné připomínky o historických peripetiích či medicínských efektech a s politicky angažovanými výkřiky "drogy jsou svinstvo", "legalizovat ihned" apod. se odebrali na jiné servery.

autor Pavel Houser