Student World

Na několik otázek týkající se deskové tektoniky nám odpovídá RNDr. Radek Mikuláš, CSc. z Geologického ústavu AV ČR

Pokračujeme v rozhovoru a souvislostech pohybu desek s životem a vodou, viz také
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/139CE49013F10244C1256EA9004145E2?OpenDocument&cast=1

Jak to po stránce deskové tektoniky vypadá na alespoň trochu známých cizích nebeských tělesech? Měsíc, Mars, Venuše…
Teď otvíráte téma na hodiny a hodiny diskusí, při kterých navíc vyvstanou desítky dalších otázek. Pokusím se alespoň o stručné shrnutí. Neznáme žádné vesmírné těleso kromě Země, které by mělo pásemná pohoří, jaká vznikají podél subdukčních zón nebo při srážkách pevninských desek. Neznáme také jiné těleso, na kterém by byl vyvinut život. Neznáme ani těleso, na kterém by existovaly oceány vody.
Mars je oproti Zemi daleko chladnější, „zmrzlý“, naproti tomu Venuše představuje pro pozemšťana peklo, chaotické víření horkých hmot. Povrch Měsíce je zase už po nesmírně dlouhou dobu utvářen téměř výhradně dopady různě velkých meteoritů. U Merkuru a některých měsíců Jupitera je doloženo rozpínání a smršťování objemu, což samozřejmě vytváří na povrchu jakési plošky oddělené "jizvami".
A tady se musím zmínit o teorii, která deskovou tektoniku úplně zpochybňuje. Je to koncepce o rozpínání Země, kterou u nás propaguje hlavně Petr Rajlich. (viz např. Petr Rajlich: Geologie mezi rozpínáním Zeměkoule a Čechami, vlastním nákladem, Praha, 2004)
Tato teorie v zásadě říká, že to, co se událo/děje např. na Merkuru, se událo/děje i na Zemi. Kontinenty se od sebe vzdalují jednou provždy (pokud se Země zase nezačne smršťovat) a žádná subdukce neexistuje. Rozpínání Země může vycházet i z jejího nitra, které není tvořeno roztavenými silikáty a v jádře železem, ale sestává ze silikátů a vody v tlakově ionizovaném stavu. Tím je zároveň uvolňována (podle radioaktivního rozpadu nepostačující) energie pro sopečnou činnost, oddalování kontinentů apod. Gravitační konstanta na povrchu Země není v geologickém měřítku vůbec konstantní. Všechny obloukovité struktury viditelné na povrchu Země jsou někdejší stopy dopadu planetek či komet – tedy okraji starých impaktových kráterů. Má to platit o Aleutském souostroví stejně jako o Českém masivu.
Nechci být vůči této teorii nespravedlivý, na to ji neznám dost dobře, ale přesto bych měl jednu dost zásadní připomínku. Zastánci této teorie se totiž chlubí tím, že takto popsaná Země nijak nevybočuje z ostatních světů Sluneční soustavy, zatímco zastánci deskové tektoniky se musejí smířit s tím, že Zemi popisují jako výjimku a „nepravidelnost“ – a tedy jako něco a priori málo pravděpodobného. Není ale právě tohle největší slabinou propagátorů rozpínání Země?
Vždyť Země přece je jiná! Už kvůli tomu, že si po miliardy let udržela život, musejí být podmínky na jejím povrchu dlouhodobě stabilní. A takovou stabilitu může zajistit cykličnost procesů deskové tektoniky rozhodně spíše než skokové změny předpokládané zastánci rozpínání. A pokud jde o ty obloukovité a kruhové tvary, které údajně nelze rozumně vysvětlit jinak než impakty, znám ze své specializace – studia biogenních textur v sedimentech – řadu obdobných tvarů vzniklých plejádou jiných mechanismů. Existuje prostě řada fyzikálních a fyzikálně chemických procesů, jejichž výsledkem je válec, kruh nebo oblouk.

Ještě mě napadlo – nemohla by desková tektonika fungovat na nebeských tělesech, která jsou pokryta jinými kapalinami než vodou (například moře uhlovodíků či jiných organických látek, čpavku…)?

Nemyslím, že by desková tektonika mohla fungovat jedině s vodou. Na vaši otázku tedy můžu odpovědět kladně, ale v praxi ještě nikdo podobné jevy neviděl.

Jedná se o úryvek sbírky rozhovorů, jejíž vydání se chystá v nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz

autor Pavel Houser