Student World

Ve spoustě vědeckých článků a knih najdete následující tvrzení či jeho malou modifikaci: „Hodnoty fundamentálních konstant definují způsob, jakým vesmír funguje [což je pravda]. Kdyby byly nepatrně odlišné, kdyby třeba měl elektron o 20 % větší náboj anebo neutron nebyl o 0,13 % těžší než proton, ale jen o trošičku, pak by vše vypadalo jinak. Zejména by nezářily hvězdy, dokonce by třeba ani neexistovaly, a život by nebyl možný [což je pravda]. Kdyby se hodnoty přírodních konstant jenom trochu lišily od těch, co známe, nebyli bychom tu [což je pravda]. Jak skvěle je náš Vesmír „ušitý na míru“ životu! [což není pravda].“

Argument je chybný přinejmenším ve dvou ohledech. Zaprvé ignoruje nesmírně důležitý (a zřejmý) fakt, že vědci minulosti i dneška konstanty přírody změřili ve stovkách experimentů a pozorování. Není tu tedy absolutně žádný záměr (žádné „uzpůsobení“), žádné skryté tajemství. V našem vesmíru nemohou mít konstanty jinou hodnotu. Existence fundamentálních konstant přírody je závislá na tom, jak konstruujeme naše vysvětlení přírodních jevů ve stále složitějším a hlubším vědeckém popisu. Není se co divit, že seznam fundamentálních konstant a modelových parametrů postupně narůstal, a jistě se bude rozrůstat i nadále. Během několika málo posledních let jsme například museli přidat temnou energii a (stále ještě neznámé) hodnoty hmotností neutrin. Jak zkoumáme přírodu do stále větších hloubek, odhalujeme nové jevy a k jejich vysvětlení potřebujeme nové fundamentální konstanty.

Zadruhé, jak záhy ukážu, absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by náš Vesmír byl speciálně uzpůsobený pro život. Pozorování dokonce poskytují značnou oporu zcela opačnému tvrzení, totiž že život existuje i přesto, že je k němu vesmír drsný a netečný.

Tvrdí-li někdo, že vesmír je „správně uzpůsobený“ pro život, že je mu „ušit na míru“, chce tím vyjádřit specifickou věc, totiž že vesmír je takový, že v něm můžeme být. Odtud pak plyne, že život a – což je ještě důležitější – myšlení (lidské či jiné) jsou z kosmického hlediska důležité. Takovému pocitu lze samozřejmě snadno podlehnout! Cožpak to nejsme my, kdo měří vlastnosti hmoty? Cožpak nejsme myslící bytosti, které v úžasu pozorují stvořený svět? Když přemýšlíme o vesmíru, vesmír tím reflektuje sám sebe. To přeci nemůže být jen náhoda! Není snad hlavním smyslem naší existence ve vesmíru jeho vlastní přání, abychom byli jeho vědomím?

Jistě jde o povznášející a inspirativní představy. Nemáme pro ně však sebemenší oporu v pozorování. A dovolím si tvrdit, že jsou dokonce nebezpečné.

Dovolte mi vyjádřit se trochu jinak. Představte si člověka, jenž vstoupí do knihovny. Umí mluvit a číst jenom česky. Prohlíží si svazky knih a začne se podivovat nad skutečností, že jsou všechny v češtině. „Není úžasné, že všechny knihy jsou zde v češtině? Kdyby byly v jiných jazycích, anebo kdyby se občas některá písmenka změnila, třeba a a e na japonské znaky, nedávala by mi žádná z těchto knih vůbec žádný smysl. Určitě to znamená, že tahle knihovna byla „ušita na míru“ právě mně, abych se mohl radovat z nádherných literárních děl! Musím být tedy opravdu důležitý.“ V silné verzi antropického principu by tato osoba dokonce vyvodila, že ona knihovna musela být záměrně postavena pro ni a ostatní česky mluvící lidi.

Ve slabé verzi antropického principu by existence knihovny s českými knihami osobu nijak nepřekvapila. Protože určití lidé umí číst jenom česky, některé knihovny pochopitelně budou mít jenom svazky knih psaných v češtině. V téže knihovně bychom mohli najít i knihy v mnoha ostatních jazycích, ale jenom ty v češtině budou „ušité na míru“ dané osobě a jejím jednojazyčným spoluobčanům. Knihy v ostatních jazycích budou sloužit jiným „typickým čtenářům“ (gramotným) navštěvujícím stejnou knihovnu. (V uvedené analogii je knihovna Vesmírem a čtenáři jsou „typičtí“ pozemšťané a mimozemšťané v roli jeho pozorovatelů.) Mohou existovat také knihovny s knihami, které nedávají vůbec žádný smysl, například když je jejich text náhodnou změtí písmenek anebo jenom opakují stále stejné písmenko či jsou dokonce úplně prázdné. Zmíněná osoba by usoudila, že takové knihovny by postrádaly své „typické“ pozorovatele.

V této hrubé, ale snad názorné analogii antropického principu odpovídají knihovny s „nečitelnými“ knihami pokaženým a mrtvým vesmírům, tedy světům, jež nedokážou hostit své typické pozorovatele ani knihy, jež by jim dávaly smysl. Multiverzum by se podobalo nekonečné knihovně z díla Jorge Luise Borgese Babylonská knihovna, ve které se nacházejí všechny možné knihy, ale jenom pár z nich dává nějaký smysl. Silná verze je strašně sebestředná: tahle kniha byla vyrobena právě pro mě! Slabá verze je triviální: v knihovně navštěvované gramotnými klienty musí existovat knihy napsané v jejich jazyku; knihovny s nesmyslnými knihami nemají žádné klienty. Obě verze antropického principu nám říkají mnohem víc o čtenářích knih nežli o samotných knihovnách.

Chytré rybě bude voda také připadat „ušitá na míru“, aby v ní mohla plavat. Kdyby byla příliš studená, zmrzla by; kdyby byla příliš horká, uvařila by se. Teplota vody určitě musí být právě taková, aby v ní ryba mohla existovat. „Musím být velice důležitá. Můj život určitě není jen náhoda,“ vyvodí z toho pyšná ryba. Nu, ve skutečnosti moc důležitá není. Je jenom hodně chytrá. Teplota oceánu není nikým a ničím řízena za účelem, aby byl život ryby možný. Ba právě naopak: ryby jsou velmi křehké bytosti. Náhlá i dlouhodobá změna teploty je dokáže zahubit, což ví každý rybář chytající pstruhy. Tolik moc toužíme po smysluplných souvislostech, že je spatřujeme dokonce i tam, kde žádné nejsou.

Jsme oduševnělé bytosti v drsném a nevlídném vesmíru. To je, dle mého soudu, esence lidského bytí. Doslova smrtelným omylem by bylo namlouvat si, že vesmír má s námi nějaké plány, že jsme z kosmické perspektivy něčím speciální. Ano, jsme speciální, nikoli však tím, že s námi měl vesmír nějaké své plány anebo že by byl z nějakých důvodů ušit na míru našemu životu.

Vesmíru na nás absolutně nezáleží. Pomyslete na miliardy a možná biliony pustých světů jen v naší vlastní Galaxii. V tolika mrtvých světech nemohu ani při velké snaze rozluštit poselství, že je vesmír „ušitý na míru“ života. Měl-li vesmír s námi a s inteligencí obecně nějaké záměry, pak se jejich realizace silně nevydařila. Vypadá to, že náš vesmír, podobně jako Dětský Bůh z brilantního díla Olafa Stapledona Tvůrce hvězd, klopýtá vpřed a dělá při tom chyby, lhostejně tvoří a hned zase ničí celé světy: „Tak znova a znova utvářel jeden vesmír na hraní za druhým.“

Tento text je úryvkem z knihy:

Marcelo Gleiser: Trhlina ve stvoření světa – Nová vize života v nedokonalém vesmíru

Argo a Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

autor