Přesto jsem však mezi svými kamarády našel jen tři lidi, kteří na přímý dotaz věděli, o čem mluvím…
Jsou podivné, možná nejpodivnější a nejpřekvapivější z toho, co povrchy českých ledů nabízejí. Aby vznikaly, musejí se nejprve vytvořit otvory v ledu; vzácněji stačí otevřené pukliny. Pokud by voda z povrchu ledu odtékala tak, jak voda běžně odtéká, k otvorům nebo k puklinám by směřovaly klikatící se stružky s řadou drobných přítoků. Stružky mají tendenci se spojovat a stékat, stejně jako se velká řeka zařezává hluboko do svého skalního podkladu a strhává do svého koryta i menší potoky a potůčky. V geologicky mladých krajinách může řeka takhle „ukrást“ přítok jiné řece. Ale struktura, o které právě píšu, je jiná.
Siločáry, ony šedé linky, tvoří oblouky, mířící hvězdicovitě z jednotlivých děr v ledu, většinou už zase vyplněných ledem mladším a tenčím; mají tendenci se v žádném případě nestrefit a nesetkat s linií mířící z jiného otvoru. Jejich tendencí je také za žádnou cenu se nespojit s linií sousední – nemůže se proto jednat o odtokové stružky.
Tvarovou analogií je to, co všichni znají nebo by mohli znát ze základní školy: obrázek magnetického pole narýsovaný tím, jak se zorientují železné piliny na destičce, pod kterou jsou stejným pólem na jednu stranu přiloženy magnety. Stejný tvar siločar jako magnetické pole má i pole elektromagnetické či elektrické.
Analogie je do očí tak bijící, že ji nelze než vzít jako fakt a přemýšlet, jaké je to pole a kde se asi bere. S magnetismem nemůže mít nic společného, voda není klasickým způsobem magnetická a díry do ledu nemůžou fungovat jako magnetické póly. Ale elektrické póly, proč ne?! Vlastně by bylo divné, kdyby se v ledu elektrické pole nevytvořilo, voda je obstojným elektrickým vodičem. Říční voda má jiné chemické složení než voda ve svrchní, rozbředající vrstvičce ledu; tam jsou i oxidy uhlíku, dusíky a síry rozpuštěné ze vzduchu, tam dopadá dešťová voda a prach.
O elektrolyt tedy máme postaráno a díry do ledu či linie puklin jsou místy, kam se siločáry sbíhají; fungují jako elektrické póly. Samozřejmě elektrické póly shodně nabité, a proto jsou siločárami nikoli propojeny, nýbrž příroda udělala všechno proto, aby se siločáry nesetkaly. Podívejte se pozorně na obrázky, do jakých detailů vše funguje. Rozšíření puklin vytváří nepatrný výkyv pole a hned je tam větší hustota siločar. Elektrické pole si nejspíš pohrává s růstem krystalů, s rozmístěním bublin a vody v pórech; tak vznikají ony viditelné laminy.
Nevím a ani nechci pátrat po tom, jestli nějaký fyzik tenhle jev už podrobně popsal nebo pokusně napodobil. Nebudu běhat na led s voltmetrem a pH metrem a odebírat vodu v pórech ledu k chemickému rozboru. Buď už to někdo dávno udělal (a výsledek jeho práce leží ve starých zaprášených časopisech v mnoha světových vědeckých knihovnách) nebo to udělá v budoucnu (s výše popsaným efektem nesmrtelnosti takového objevu). Radši se budu v tomhle a dalších podobných případech jen dívat a obdivovat elegantní křivky.
Kam půjdete pátrat po elegantních křivkách vy, nechám na vás. Tyhle ledové jsou často k vidění na stojatých vodách v okolí Prahy a Mělníka nad labskými jezy, tedy spíš v nížinách a v oblastech znečištěného vzduchu. Že další vodítko pro toho, kdo by se rozhodl věc popsat opravdu vědecky přesně?
Tento text je úryvkem z knihy:
Radek Mikuláš: Ledové Čechy, Academia 2010
O knize na stránkách vydavatele
