Na naše otázky odpovídá Daniel Špelda, který se zabývá dějinami premoderní astronomie a renesanční a raně novověkou filosofií. V nakladatelství Montanex mu právě vyšla kniha Astronomie v antice.
(podrobnosti o knize viz http://www.vsechnyknihy.cz/product_detail.asp?c=10&p=47885)
K čemu vlastně astronomie Řekům byla v praktickém ohledu?
Na tuhle otázku nelze odpovědět jednoduchým výčtem jakýchsi praktických výdobytků. Nejdříve je totiž třeba upozornit na to, že existoval rozdíl mezi znalostmi, které bych možná označil jako „lidovou“ astronomii a které se objevují již u neolitických společenství. Tyhle původní znalosti dnes zkoumá specializovaná disciplína, která se označuje jako „archeoastronomie“ a mezi její nejznámější témata patří samozřejmě pravěká „observatoř“ ve Stonehenge. V archaickém Řecku se lze samozřejmě setkat se znalostmi této „lidové“ astronomie. Astronomie jako samostatná teoretická disciplína s vlastními postupy, metodami, cíly a funkcemi se v Řecku objevuje mnohem později, přibližně na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Pro každodenní život Řeků byla pochopitelně důležitá ona „lidová“ astronomie, protože bezprostředně souvisela s jejich životem.
Je třeba si uvědomit, že pro tehdejší lidi byl pohled na oblohu mnohem přirozenější než pro nás: jednak neměli přesné hodiny a podle něčeho se alespoň přibližně orientovat museli (tj. jestli je ráno, půlnoc, nebo jaro), a nadto znali noční oblohu mnohem lépe než běžný soudobý Evropan žijící ve „světelně znečištěných“ městech a obcích. „Lidová“ astronomie byla založená na běžném každodenním pozorování, které nepředpokládalo žádné teoretické znalosti, ale v zásadě jen schopnost všímat si v průběhu dní a měsíců určitých periodických změn v uspořádání těles na obloze. Díky postavení Slunce na obloze byli Řekové samozřejmě schopni rozlišovat denní doby, v noci se zase určovali dobu podle toho, které zodiakální souhvězdí se právě nacházelo nad východním obzorem.
Jak tedy Řekové vlastně určovali denní/noční dobu?
V antice přitom neexistovala standardizovaná představa dne o 24 stejných hodinách: Dobu mezi východem a západem Slunce dělili Řekové do dvanácti tzv. sezónních hodin, jejichž délka se během roku proměňovala podle toho, jak se proměňovala i délka samotného dne, resp. noci. Údaj „dvě hodiny po západu Slunce“ znamenal pro Řeky šestinu doby mezi západem a východem Slunce a nezáleželo na tom, že v zimě byl čas od západu Slunce do konce druhé noční hodiny téměř dvakrát tak dlouhý jako v létě. Představme si Řeka, který v určitou chvíli noci 4. března chce vědět, kolik je hodin. Podívá se k východnímu horizontu a vidí nad ním souhvězdí Střelce. Právě začalo vycházet souhvězdí Kozoroha, pak vyjde Vodnář a po něm Ryby. Řecký pozorovatel ví, že Slunce se v tuto roční dobu nachází v Rybách, a také ví, že mezi Kozorohem a Rybami leží dvě znamení, včetně Kozoroha, jehož první hvězdy právě začaly vycházet. Každé zodiakální souhvězdí potřebuje zhruba dvě hodiny k tomu, aby se celé ocitlo nad východním horizontem. Proto je hledaná noční doba čtyři sezónní hodiny před východem Slunce.
Jak se proměny hvězdné oblohy využívaly pro stanovení ročních dob?
Pro orientaci v průběhu roku Řekové využívali skutečnosti, že v průběhu roku se mění souhvězdí viditelná na noční obloze, stejně jako délka doby, kdy je na noční obloze lze pozorovat. Mnohá souhvězdí dokonce na nějakou dobu na noční obloze nejsou viditelná vůbec a např. první den, kdy jsou opět na východní obloze vidět těsně před východem Slunce (tzv. heliakální východ), sloužil Řekům k určování doby v roce. Například Plejády během jara mizí zhruba na měsíc a půl z noční oblohy, když se Slunce při pohybu na ekliptice nachází v jejich blízkosti. Koncem května končí doba neviditelnosti Plejád, které lze znovu pozorovat, poprvé v roce, jak vycházejí na východě, pár minut před rozbřeskem. Pozorování těchto rozdílů ve východech a západech hvězd umožňovalo antickým laikům i astronomům užívat nebeské jevy jako obrovské hodiny, které sloužily k orientaci v roce. První východ Plejád na východě byl v řeckém světě vnímán jako pokyn ke sklizni pšenice a jako znamení příchodu letního počasí. Podobně byl heliakální východ Arktura chápán v řeckém světě jako začátek podzimu.
Tyto proměny noční oblohy využívali k orientaci v průběhu roku mnohé kultury a nejinak tomu bylo i v Řecku. Již u Hésioda se objevují zmínky o zkušenostech zemědělců a námořníků s využíváním hvězd k určování roční doby. Heliakální východy hvězd byly chápány jako signály pro zahájení nebo ukončení pravidelných činností, jako byly jednotlivé zemědělské práce či námořní plavby. Pozorování hvězd bylo systematicky zaznamenáváno v tzv. parapegmatech. Jako parapegmata se označují kamenné desky či dřevěné tabulky, do nichž byly vyryty údaje o relevantních astronomických a meteorologických jevech pro všechny dny měsíce. Každý den byl označen otvorem, vedle nějž se nacházel vyrytý text uvádějící příslušné údaje. Když tento den nastal byl do otvoru vsazen kolík. Dalšího dne byl kolík vsazen do další otvoru a tak dál. Parapegmata uváděla, v jakém znamení se právě nachází Slunce, a především heliakální východy a západy hvězd, které naznačovaly počátek či konec činností pro obec důležitých.
Řekové byli přesvědčeni, že mnohé změny počasí v průběhu roku mají stejně pravidelnou a cyklickou povahu jako pohyby nebeských těles. Podle rozšířeného přesvědčení nebeská tělesa povětrnostní změny přímo vyvolávala, a proto parapegmata obsahovala i meteorologické předpovědi – to bylo opět důležité pro rozvržení zemědělských prací či pro určení doby, kdy začnou vát větry potřebné k plavbám. Zdá se, že poměrně brzy, snad již koncem pátého století, začala být kamenná či dřevěná parapegmata přepisována do textů. Do současnosti se dochovala dvě taková literární parapegmata, zbytky kamenných parapegmat se podařilo objevit při archeologických výzkumech.
S určováním času souvisí samozřejmě i kalendář. Řecké kalendáře byly většinou lunární, tj. orientovaly se podle fází Měsíce, protože mnoho náboženských slavností bylo spojeno s určitými měsíčními fázemi. Potíž je v tom, že lunární kalendář se velmi brzy začíná rozcházet s pohybem Slunce, protože dvanáct lunárních měsíců je přibližně o 11 dní kratší než sluneční rok. Již za pouhých 16 let dojde v lunárním kalendáři k prohození zimního a letního slunovratu: Slunce se na ekliptice nachází v bodě zimního slunovratu, ale kalendář ukazuje datum letního slunovratu. Proto se v některých kulturách začal lunární kalendář kombinovat se solárním kalendářem. Byly do něj vkládány dodatečné dny či měsíce, které ho měly sladit s pohybem Slunce a tedy také s plynutím ročních období. A právě v tomhle zájmu o nalezení spolehlivého kalendáře má podle soudobých výzkumů také původ astronomie jako specializovaná disciplína: Jsou dochovány zprávy, podle nichž se koncem pátého století objevovali zvláště v Athénách myslitelé, kteří jednak sestavovali literární parapegmata a jednak se snažili vytvořit spolehlivý kalendář, např. i díky snahám o empirické zjištění délky roku. Jejich kalendáře se však nedočkaly nikdy praktického uplatnění v řeckých obcích.
Tohle všechno jsou ovšem záležitosti astronomie lidové. Kdybychom se vrátili k původně zmíněnému rozdělení astronomie na lidovou a teoretickou…
Teoretická astronomie běžným Řekům pravděpodobně k ničemu nebyla – pro praktické potřeby měření času stačila lidová astronomie. Napadá mě jen jedna praktická aplikace teoretické astronomie: Ta totiž poskytla metodické a observační podklady pro sestavování tabulek, díky nimž bylo možné provádět výpočty důležité pro astrologickou praxi. Astrologie byla v Řecku velmi oblíbená, ale připomínám, že až v helénistickém a pozdně antickém období, tj. zhruba od 3. století př. n. l.
To ale působí trochu zvláštně, jakoby mezi teoretickým poznáním a praktickým využitím zela v antice nepřekonatelná propast…
Je nutné si uvědomit, že antické kultuře byl cizí důraz na praktičnost a využitelnost poznání, kterým se vyznačuje vztah k vědění v evropské moderně. Vědění tedy nebylo posuzováno podle toho, jaké technologie lze s jeho pomocí zkonstruovat a nehodnotilo se ani podle toho, zda nějak obohatilo znalosti lidstva.
Zvláště v helénistické době, do které spadá rozvoj řecké matematické astronomie, se ustálila představa o tom, že teoretické vědění má prospívat individuální potřebě štěstí a blaženosti. Proto i astronomové chápali zájem o nebesa jako svého druhu přiblížení se bohům, kteří na nebi přebývali. Astronomové vydávali svou disciplínu za určitou cestu ke splynutí s božským principem a tím také k dosažení blaženosti: Ptolemaios (2. stol. n. l.) na začátku svého hlavního astronomického spisu jasně říká, že když se dívá na nebe, tak má pocit, že se sytí ambrosií, pokrmem bohů. Tento řekněme etický rys astronomického bádání je pro dějiny astronomie velmi důležitý, protože podobně i ve středověku a v renesanci chápali astronomové svou činnost jako vyjádření úcty k Božímu majestátu, jako cestu k Bohu, jejímž výsledkem měla být blaženost plynoucí z přiblížení k Bohu. Nikdy nešlo o technologie či o samoúčelný zájem o uspořádání těles v nebi, ale o morálně motivované zkoumání Bohem stanoveného dokonalého řádu, podle nějž se chovají nebeská tělesa.
Astronomie však během svých dějin narážela na zásadní problém, který výrazně ovlivňoval její přijímání mezi vzdělanci i ve společnosti: Zbožnosti astronomického výzkumu mnozí doboví myslitelé, zvláště křesťanští teologové, nevěřili a zájem o nebesa pokládali za výraz troufalé a pyšné zvědavosti, která odvrací od jediného přípustného předmětu zájmu – Boha a spásy.
druhý díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D487DE2E5B03BF36C125714D00689F11
třetí díl rozhovoru
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/01F2DEBF61524C0DC125714D00691915
