Pýthagorás ze Samu není jen autorem známé matematické poučky, ale i původním filozofickým myslitelem. Tradičně se mu přičítá přesvědčení, že číslo je mírou všech věcí. Z tohoto výchozího bodu se můžeme dát buď k numerologii či mystice, nebo ke kvantitativně orientovanému popisu přírody. Hlavní problém Pýthagora a jeho učení však spočívá v tom, že je velmi těžké odlišit fakta od pozdějších spekulací.
Kniha "Pýthagorás ze Samu" přináší životopisy této tajemné postavy tak, jak je napsali novoplatónští filosofové Porfyrios (žák Plotínův a mj. autor polemického díla proti křesťanství), Iamblich a poslední významnější novoplatónský filosof Proklos. Najdete zde také porůznu roztroušení zlomky dalších životopisců, eventuálně texty připisované přímo Pýthágorovi.
Nejzajímavější částí knihy je však průvodní esej Zdeňka Kratochvíla, ve které uvádí Pýthágoru do kontextu antické filosofie. Na rozdíl od ostatních filosofických škol, zejména Miléťanů, měla pythagorejská škola do značné míry charakter jakéhosi tajného sdružení, což bylo samozřejmě trnem v oku. Stejně tak výrazná angažovanost pythagorejců na politickém životě řady jihoitalských řeckých měst byla mnohdy příčinou averze přecházející v občasné pogromy, které mnoho filosofových žáků zaplatilo životem. Pythagorejci přitom nebyli v oblibě u režimů aristokratických ani u těch demokratických.
Pýthagorás a jeho žáci byli kromě filosofické nauky a politické angažovanosti spojeni i jakýmsi společným náboženství a rituálními předpisy (zdrženlivost sexuální i stravovací, předpisy v oblasti odívání i životosprávy, askeze v původním řeckém významu slova — askésis znamenalo "cvičení"). Jistá averze k tělu nebyla typická pouze pro tuto školu a projevovala se i u dalších řeckých filosofických škol a přešla i do křesťanství. Pod pojmem těla — "sóma" — se rozuměla také mrtvola (srovnej ovšem i dnes např. anglické "body"), eventuálně vnější sociální role, "maska". Tedy vesměs negativní konotace.
Zůstávají ovšem otazníky. Jak Kratochvíl v průvodním textu uvádí, není třeba známo, zda Pýthagorás sám vůbec něco napsal a nebo zda jde v případě zlomků až o díla jeho žáků (podobně jako tomu bylo v případě vztahu Sókratés-Platón). Kolem Pýthagorovy osoby se brzy vytvořila a postupně nabobtnávala legenda, která mu připisovala například zlaté stehno, mučednickou smrt, četné zázraky či božský původ. Jiní filosofové, například Hérákleitos či Xenofanés, Pythágoru zase už za jeho života otevřeně zesměšňovali (například pro nauku o převtělování duší, kterou později zčásti převezme a zčásti rovněž zesměšní i Platón).
Pythágorejská nauka se tak od počátku pohybovala kdesi na pomezí exaktní vědy (matematika, akustika, astronomie) a mystiky (živlové učení, učení o harmonii, vlastní mytologie, číselná magie). Na druhé straně, vnímat tyto oblasti jako ostře oddělené nebylo v antickém období prostě zvykem. Jak navíc Zdeněk Kratochvíl poznamenává, mnohé pythágorejské výroky byly původně zřejmě míněny spíše jako analogie než v doslovném smyslu slova.
Mimochodem, od Pýthágory údajně pochází i samotný výraz "kosmos". Toto slovo se už v době Homérově používalo pro označení pravidelných, uspořádaných struktur (například šik vojska), teprve v době prvních filosofů však bylo použito pro celý svět — respektive jeho uspořádanou část, která disponuje pořádkem (taxis) a duší (psýché). Protikladem kosmu byl v tomto pojetí chaos. Od Pýthágory pochází údajně i slovo teorie — théoria původně znamenalo slavnost, především v náboženském smyslu slova. Slovo theorie se v přechodném období, než nabylo svůj dnešní význam, používalo přibližně jako synonymum pro "nazření", "uzření" či "pochopení".
Na Pýthagoru se později odkazovala středověká alchymie či hermetismus, jeho číselná nauka mohla nějakým způsobem ovlivnit i židovskou kabalu. Zpravidla však už šlo o ony pozdější legendarizace, které měly s původním a dnes nepříliš známým učením jen velmi volnou souvislost. Ostatně opravdu nevíme, co je skutečně dílem Pýthágory, co jeho bezprostředních žáků a co jsou až následné spekulace, eventuálně dokonce vědomá falza.
(Zdroj: Pýthagorás ze Samu, Trigon, Praha, 1999)
