Jedním z problémů při výrobě uhlíkových nanotrubiček je fakt, že většinou dostaneme směs různých látek, tedy trubiček s řadou elektrických i jiných vlastností (velikost, chemické složení…). Směs bývá navíc kontaminována běžným uhlíkem či kovy, které se při výrobě nanotrubiček používají jako katalyzátory.
Pro konkrétní použití je třeba jednotlivé frakce rozdělit, respektive otestovat, že před sebou opravdu máme trubičky s žádanými vlastnostmi.
Novou metodu tohoto testování vyvinuli vědci z amerického NIST (National Institute of Standards and Technology). Měla by být nejenom relativně rychlá, ale i citlivá – tj. použitelná pro malé vzorky látky, stačí řádově mikrogramy. Nový postup je založen na tom, že analyzované nanotrubičky se „nasprejují“ na křemenný krystal. Krystal se pak zahřívá a při vypařování filmu se měří změny rezonanční frekvence krystalu, které odpovídají změně hmotnosti povrchu/rychlosti vypařování nanotrubiček (původní zdroj v tomto ohledu bohužel neobsahuje podrobnější výklad). Spolehlivost metody byla zkontrolována přímým sledování analyzovaných nanotrubiček elektronovým mikroskopem.
Zdroj: Eurekalert,
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2007-02/nios-ndr020107.php
Poznámka: O metodě třídění nanotrubiček podle velikosti a elektrické vodivosti, která je podobná chromatografii či elektroforéze, viz také starší článek na Science Worldu
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/31D4CD6B67BFEE98C125719E005BC384
