Student World

Velký rozruch mezi astronomy i veřejností vzbudil objev tělesa, které je dosud nejvzdálenějším objektem, jaký byl v našem planetárním systému zaznamenán. Vzhledem k rozměrům tohoto objektu se znovu otevřela otázka definice "co je to vlastně planeta". Můžeme za plenetu ještě považovat např. Pluto?

O existenci mnoha těles za drahou předposlední planety Neptuna uvažují astronomové už desítky let. Dlouhou dobu se ale jednalo jenom o teoretické úvahy. Až teprve pokrok nejen v pozorovací technice, ale i v oblasti zpracování dat přinesl první objev. Stalo se tak v roce 1992, kdy byl objeven první transneptunický objekt. Stala se jím planetka 1992 QB1, kterou jako první zpozoroval astronom David Jewitt a jeho tým. Dnes se odhaduje, že ve vzdálenostech mezi 30 (dráha Neptuna) a 50 AU může existovat až 70 000 těles o průměru větším než 100 km. Na tuto oblast Sluneční soustavy se astronomové dívají jako na jakési skladiště původního materiálu, který zde zbyl po vzniku velkých planet, a rovněž jako na zásobárnu krátkoperiodických komet.

Dnes je známo kolem 800 transneptunických těles, větší část z nich má průměr kolem stovky kilometrů. Existují ovšem mezi nimi i větší tělesa a dokonce i několik asteroidálních obrů. Před několika lety byla objevena planetka, která později dostala jméno Varuna. Její průměr činí 900 km. V roce 2002 ji předčilo další těleso, pojmenované Quaorar. Změření jeho velikosti vedlo ke zjištění, že se jedná o do té doby největší planetku ve Sluneční soustavě. S průměrem 1 250 km předčila i planetku Ceres z hlavního pásu. A konečně v polovině února bylo objeveno další těleso, které nese prozatímní označení 2004 DW. Jeho průměr se odhaduje na 1 600 km. Pro srovnání uveďme, že průměr planety Pluto je 2300 km, průměr jeho měsíce Charon už jenom 1 300 km.

Na tiskové konferenci NASA, která se konala v pondělí 15. března, oznámili astronomové objev nového velkého tělesa, které se pohybuje daleko za drahou Pluta. Těleso, které bylo poprvé spatřeno v listopadu 2003, dostalo označení 2003 VB12. Zpětně se jej podařilo vystopovat na archivních snímcích až do roku 2001. Z tohoto téměř tříletého oblouku byla určena dráha tělesa. Ukázalo se, že nejbližší bod ke Slunci na jeho dráze je od centrální hvězdy vzdálen celých 76 AU (s chybou 7 AU). V současné době je toto těleso vzdáleno 90 AU, tedy třikrát dále než Neptun či Pluto. Jeho dráha je navíc extrémně výstředná, nejvzdálenější bod leží téměř 1 000 AU od Slunce. Jeden oběh trvá 10 500 let. Těleso se nyní blíží do perihelu, ale jeho dosažení mu bude trvat ještě celých 72 let.

Tento nový, nejvzdálenější známý objekt ve Sluneční soustavě, dostal prozatímní označení Sedna podle bohyně moře národa Inuitů. Sedna byla objevena – podobně jako řada dalších vzdálených těles – pomocí 1m Samuel Oschin Telescope, který se nalézá na Palomar Observatory poblíž San Diega. Dalekohled je vybaven velmi citlivou CCD kamerou Quest, tvořenou 170 milióny pixely. Na snímcích se jeví jako bodový zdroj a není možné určit jeho rozměry. Astronomové si proto pomohli jinými dalekohledy. Nový infračervený dalekohled Spitzer na oběžné dráze nebyl schopen detekovat záření extrémně chladného tělesa. V příslušných vzdálenostech panují teploty kolem -240 stupňů Celsia. Ani 30m rádiový dalekohled IRAM ve Španělsku neuspěl. I tato neúspěšná pozorování ovšem měla svůj význam, protože na jejich základě byla stanovena horní hranice průměru Sedny na 1 800 km. Objevitelé jsou přesvědčeni, že skutečný rozměr tělesa se od této hodnoty příliš neliší.

Svými rozměry Sedna zdaleka předčí dosud největší tělesa v Edgeworth-Kuiperově pásu i Plutův měsíc Charon a již podstatně se blíží také samotné planetě Pluto. A tak znovu – už poněkolikáté – vyvstala otázka, zda je Pluto skutečně planetou. Přesná definice, která by určila, jak velké těleso je ještě planetka a které už můžeme považovat za planetu, jednoduše neexistuje. Pluto bylo objeveno v roce 1932 a tehdy bylo skutečně za planetu považováno, protože žádné další objekty nebyly známy. Je tedy planetou snad jen z historických důvodů, samotní objevitelé Sedny říkají, že kdyby Pluto bylo objeveno dnes, nikdo by jej za planetu nepokládal – jednalo by se o další z řady těles EK pásu. Nutno konstatovat, že snaha některých našich médií tuto diskusi prezentovat jako spor mezi Spojenými státy a Evropou není podložená a vyznívá spíš směšně.

Vzhledem ke vzdálenostem, ve kterých se Sedna nachází, se ehovoří už ani tak o objektu EK pásu jako o první příslušníku jiné teoretické oblasti Sluneční soustavy, tzv. Oortova oblaku. Ten by se podle předpovědí měl nalézat ve vzdálenostech ještě 10krát větších než Sedna a být zásobárnou dlouhoperiodických komet. Objevitel Sedny, Mike Brown z Caltechu, se domnívá, že by se mohlo jednat o člena "vnitřního Oortova oblaku", který byl vytvořen gravitací jiné hvězdy, jež procházela v blízkosti Slunce v raném stádiu naší planetární soustavy.

Astronomové nyní spekulují o tom, jak velká tělesa můžeme v těchto obrovských vzdálenostech ještě očekávat. Ze statistického pohledu by se zde mohlo nacházet až několik dalších "Plut". Uvažuje se ovšem i mnohem větších objektech. Jelikož padají návrhy i na další "Zemi" (rozumějme objekt srovnatelných rozměrů), můžeme v klidu používat slova "planeta". Podle jednoho z názorů tato druhá "Země" leží ve vzdálenostech mezi 400 a 1000 AU. Otázkou ovšem zůstává, jak by zde takový objekt mohl vzniknout.

autor Pavel Koten