Student World

Současná sluneční aktivita vyvolává podezření, že se blížíme k novému Maunderovu minimu. To způsobilo ochlazení v letech 1645-1715, šlo o jedno z vůbec nejchladnějších období Malé doby ledové. Někteří sluneční fyzikové očekávají, že dalším datem by mohl být cca rok 2030.

Během Maunderova minima se na Slunci neobjevují prakticky žádné skvrny. Fyzik Nathan Schwadron z University of New Hampshire uvedl, že sluneční aktivita je od roku 2006 nejmenší za posledních 100 let.

Tyto úvahy mají samozřejmě vztah k debatám o klimatu, web The Register ovšem upozorňuje ještě na jeden aspekt celé záležitosti. Sluneční vítr je v době minima sluneční aktivity malý, na Zemi nedopadá tolik záření. Jenže sluneční vítr současně prý čistí sluneční soustavu od záření ze vzdálenějšího vesmíru. Tam, kde kosmonauti nebudou chráněni zemským magnetickým polem, se tak jejich situace zhorší. Ve skutečnosti by tedy další pokles sluneční aktivity zřejmě vedl k tomu, že by se za přijatelně (ne)bezpečné mohly považovat pouze kratší vesmírné mise, než je potřeba na cestu k Marsu (údajně je hranice nastavena tak, aby astronaut měl maximálně 3% pravděpodobnost úmrtí následkem záření, spíše samozřejmě později na rakovinu než akutně v kosmu; což zase nyní odpovídá asi roční misi, jedna cesta na Mars se odhaduje asi na půl roku atd).

The Register komentuje, že pokud kosmické projekty po dosažení Měsíce vzaly takový obrat, těžko teď stihneme Mars do eventuálního Maunderova minima. Snad nějaké nové jaderné pohony by mohly urychlit rakety a umožnit i účinnější stínění. Bývalý astronaut NASA Franklin Chang Díaz soudí, že jaderné elektrárny používané v ponorkách by dokázaly raketu s lidskou posádkou na Mars za měsíc. Jenomže je tu problém, že do byrokratických agentur typu NASA pronikají nové nápady a technologie velmi pomalu, navíc existuje fóbie z čehokoliv jaderného, takže třeba soukromým projektům takovou technologii do rukou sotva kdo svěří. Příliš optimisticky to tedy nevyhlíží.

autor Pavel Houser