Podobnou rovnici pro anorganické materiály sestavil/odvodil v roce 1949 vynálezce tranzistoru William Shockley. Vztah platný pro „ideální diodu“ (PN přechod) z křemíku nebo jiných anorganických polovodičů byl jedním z faktorů, který umožnil návrhy složitějších obvodů a tím i rozvoj elektroniky a počítačového průmyslu.
Organické polovodiče již dnes mají řadu uplatnění např. v zobrazování OLED nebo solárních článcích, nicméně pro konstrukci složitějších a sofistikovanějších obvodů by bylo také potřeba znát přesný vztah mezi napětím a proudem. Shockleyho rovnice zde platí jen velmi přibližně, protože uhlíkové polovodiče mají jinou vnitřní strukturu, mj. jsou na rozdíl od krystalického křemíku často méně uspořádané (poznámka: „organické“ zde podobně jako v chemii de facto znamená uhlíkové, nemyslí se tím rozhodně látky biologického původu). Nově sestavená rovnice by měla realitu popisovat mnohem přesněji.
Podle vědců by jedním z prvních důsledků objevu mohla být optimalizace elektroniky založené na uhlíku – bude možné přesněji předpovědět, jaká látka/struktura se nejlépe hodí pro konkrétní aplikaci.
Zdroj: ScienceDaily
Klasická Shockleyho rovnice na české Wikipedii
Obrázek: struktura grafenu
