Ve chvíli, kdy byl přijat názor, že Země je stará několik miliard let (v čemž hlavní argumenty snesla ani ne tak evoluční biologie, ale spíše geologie), bylo totéž přesvědčení logicky vztaženo i na Slunce. Jenže tím se vynořila otázka, co vlastně ve Slunci způsobuje, že několik miliard let dokáže "hořet"…
Od objevu radioaktivity panovalo přesvědčení, že za září hvězd stojí podobné procesy. Je snad slunce plné uranu? Spektroskopická pozorování ukázala, že tomu tak není. První výsledky spektroskopických analýz vedly na počátku 20. století k přesvědčení, že slunce je skoro celé plné železa. Zde se ale objevil problém: železná koule nedokáže vyzařovat teplo několik miliard let.
Teprve Cecilia Paynová objevila na počátku 20. let, že výsledky spektroskopické analýzy je možné interpretovat jiným způsobem, podle kterého byl hlavním slunečním prvkem vodík, přičemž drobný zbytek připadal na helium. Termojaderná přeměna vede k tomu, že se atomy vodíku vystavené obrovským tlakům uvnitř slunce přeměňují na hélium.
Každou sekundu se takto přemění 4 miliardy tun vodíku. Odhaduje se, že vodík definitivně vyhoří přibližně za 5 miliard let. Hlavní termonukleární reakcí se pak stanou přeměny helia. Slunce se rozepne a pohltí Merkur, zřejmě také Venuši. Oceány na Zemi se vyvaří a skály na povrchu roztaví. Po další miliardě let vyhoří i helium a hvězda se zhroutí, gravitační pole poklesne a planety odletí pryč.
Zdroj: David Bodanis: Životopis nejslavnější rovnice na světe, Dokořán, Praha, 2002
