Po nějaké době přinášíme další zajímavost z poslední česky vyšlé knihy známého popularizátora fyziky Briana Greenea. Co se stane při pádu pozorovatele do černé díry? Jak se ukáže, napůl živá a napůl mrtvá Schroedingerova kočka není zdaleka nejdivnější věcí. Z existence Hawkingova záření černých děl vyplývá totiž následující konflikt.
Nejprve perspektiva vzdáleného pozorovatele. Ten zaregistruje fotony/záření o velmi nízké teplotě. Provede ale výpočet, podle něhož musely tyto fotony spotřebovat velké množství energie, aby se dokázaly vymotat z gravitačního pole kolem horizontu. Člověk skákající do černé díry tedy musel cestou narážet na fotony s obrovskou energií, které ho spálily. Vzdálený pozorovatel by teoreticky mohl „přímo vidět“, jak je odvážný experimentátor proměně v popel.
Samotný experimentátor ale nic takového nezaznamená, prostě padá volným pádem a průchod horizontem přežije. (Pomiňme, že by jej roztrhal rozdíl potenciálů mezi částmi těla blíže a dále od nitra černé díry.) Na své cestě dospěje živ až k singularitě v centru.
Skutečně paradox takto funguje? Greene se odvolává na Susskinda a tvrdí, že asi ano. Živý i mrtvý může být experimentátor prostě proto, že obě pozorování nemají šanci se dostat do kolize. Experimentátor už nikdy nevyleze z černé díry, aby mohl sdělit, že je naživu – a prý mu nejde poslat třeba ani „vnější záznam“ události dokazující, že je mrtvý. Než se ke vzdálenému pozorovateli dostane příslušná informace, uplyne nějaký čas. Další by uplynul, než by vzdálený pozorovatel (respektive jeho sdělení) překročil přes horizont. Experimentátor pak za tu dobu nutně zmizí v singularitě a bude opravdu mrtvý; alespoň takovou pojistku proti „paradoxům tváří v tvář“ prý moderní fyzika stále má…
Zdroj: Brian Greene: Skrytá realita, Paseka 2012
