Možná si ještě pamatujete na učebnice biologie, které tvrdily, že na počátku života stály různé "kapičky" organických látek označované jako koacerváty. Co je na tom pravdy?
Koacerváty nejsou jen obyčejné kapičky, jde o kapky oddělené od svého okolí čímsi na způsob membrány — tedy prostředí, které obvykle využívá různou "přilnavost" k vodným roztokům (hydrofilní versus hydrofobní). Následkem vlastností membrány se některé látky chovají jako propustné, jiné jako nepropustné. Struktura membrány pak může dokonce zajišťovat i pouze jednosměrnou propustnost. Nějak podobně je od okolí oddělena buňka — některé mají kromě membrány navíc ještě buněčnou stěnu.
Už v tomto ohledu vás zřejmě napadnou pochybnosti: První organismy asi byly spíše nebuněčného typu (byť rozhodně nemusely a zřejmě ani nebyly ničím na způsob dnešních virů). Je tedy poněkud divné, pokud by vypadaly podobně jako dnešní buňky.
Jak vůbec funguje takový koacervát? Řekněme, že vlivem koncentračního gradientu vstupuje nějaký substrát dovnitř membránou. Uvnitř koacervátu dojde k reakci substrátu (u koacervátů se předpokládají enzymatické účinky), čímž koncentrační gradient trvá. Pokud je navíc pro produkt reakce membrána neprostupná, produkt se hromadí uvnitř. Vlivem osmotického tlaku nakonec dojde k prasknutí koacervátu a rozdělení na několik menších kapiček.
Jak vidno, máme sice před sebou analogii růstu a dělení, ovšem spíše růstu krystalu. Nedochází k žádnému kopírování informace ani k její mutaci. Účinná katalytická látka původně tvořící koacervát se tak pouze zřeďuje, její množství se nijak nezvyšuje, až se posléze celý proces zastaví.
Jedná se tedy mnohem spíše o analogii růstu krystalu než o model, který by se mohl nějak uplatnit v průběhu biologické evoluce. Koacervátová hypotéza se tak dnes již nepokládá za možný výklad vzniku života na Zemi a je vesměs opuštěna.
