pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Například dnes dobře známý Escher začal svoji tvorbu jako krajinář, ale právě arabské památky ve španělské Granadě ho přivedly ke změně repertoáru.
John. D. Barrow si ve své knize Teorie ničeho spíše okrajově všímá vlivu, který mělo islámské umění na moderní „matematické“ umění. Dnes dobře známý Escher začal svoji tvorbu jako krajinář, ale právě arabské památky ve španělské Granadě ho přivedly ke změně repertoáru.
Arabové se nicméně od Eschera v jedné podstatné věci lišili – došli mnohem dále v popření konkrétna. V první řadě zde samozřejmě působil zákaz islámu zobrazovat živé bytosti (i když ani ten neplatil beze zbytku – vzpomeňte třeba na lvy na mozaikách v Buchaře a Samarkandu). Arabské umění tak lze podle Barrowa přímo přirovnat k počítačovým technikám v dobách před počítači. Jejich tvůrci, teleportovaní do současnosti, by se nejspíš zabývali fraktály či teoriemi dláždění.
Nicméně ornamentální a figurální umění spojuje podle Barrowa jeden prvek, který je dokonce společný všem kulturám – strach z prázdné plochy či prostoru, jakýsi „dekorativní pud“. Lze snad říci, že strach z prázdnoty, kterým operovali vědci i filozofové od antiky až do konce středověku, byl spíše estetickou preferencí, která byla projektována do přírody. Podle všeho ale nešlo o záležitost kulturní, ale spíše „biologickou“ – v tom smyslu, že univerzálně sdílenou všemi kulturami.
Zdroj: John D. Barrow: Teorie ničeho, Mladá fronta, Praha, 2005
