Jak vlastně zorganizovat obrovské množství sociálně žijícího hmyzu do uspořádaného celku? Je v tomto případě vyžadována nějaká kolektivní inteligence, nebo alespoň komunikace v rámci "skupiny jako celku"?
Kupodivu nikoliv: Jedná se totiž o příklad samoorganizujícího se systému. Termitům v zásadě stačí následující velmi jednoduchý program – "upusť kousky hlíny napuštěné hormonem" a "přednostně upusť kousek hlíny tam, kde cítíš největší přítomnost hormonu". Tímto způsobem se vytváří systém s kladnou zpětnou vazbou bez toho, aby spolu termiti museli být nějak vědomě propojeni.
Zajímavé je, že podobným mechanismem nemusí vzniknout jediné termitiště, ale i několik navzájem izolovaných ostrovů. Obě tyto varianty lze zaznamenat i v lidské společnosti – například růst měst lze v zásadě popsat stejnými mechanismy. Záleží na konkrétních podmínkách (geografické, historické apod.), zda má atraktor nakonec podobu centrální, nebo spíše sítě relativně stejně velkých stanovišť.
Dalším případem, kde se uplatní analogické mechanismy, je vznik kolonií jednobuněčných organismů. Také v tomto případě může být podle okolností výsledkem buď jediná velká kolonie, nebo více kolonií menších.
Samoorganizující logika samozřejmě nevysvětlí úplně všechno. V případě termitího hnízda zbývá například podrobněji popsat evoluční mechanismy, které stojí za vznikem těchto "programů". Základní poselství těchto příkladů však zní, že chaos nemusí být jediným stavem světa kolem nás, ale zcela samovolně – a překvapivě relativně snadno – vznikají i struktury relativně uspořádané.
Zdroj: Ilya Prigogine, Isabele Stengersová: Řád z chaosu, Mladá fronta, Praha, 2001
