Od doby Freuda máme jaksi zakódován pojem vytěsnění. Tedy: Nepříjemné vzpomínky se podle tohoto modelu snažíme vytěsnit do podvědomí (nevědomí), kde však dělají neplechu. Psychoterapií pak tyto obsahy můžeme dostat zpět na denní světlo. Jenže všechno je trochu složitější, mnohdy se naopak dostaneme k informacím/vzpomínkám na události, které se nikdy nestaly. Tento jev se označuje jako "syndrom falešné paměti".
Fenomén falešné paměti má samozřejmě řadu aspektů. V první řadě je zde aspekt právní: Lidé si v těchto případech začínají například myslet, že byli v dětství svými rodiči sexuálně zneužívány. Výsledkem je např. celá řada žalob. Kromě těchto praktických otázek je však zajímavý i filosofický (či psychologický) dopad tohoto jevu: Pokud si nemůžeme být jisti vlastními vzpomínkami, na čem zakládat svoji identitu a kde vzít kritérium pravdivosti?
A konečně, pokud si představujeme lidský mozek jako cosi na způsob počítače, zůstává otázka, zda by přesto nějak nešlo odlišit paměť skutečnou od té falešné (například podle toho, kde a jakým způsobem je informace v mozku uložena).
Podle Františka Koukolíka "existuje důvodné podezření, že v některých případech byl syndrom falešné paměti důsledkem psychoterapie" (důsledkem jsou pak tedy nejen žaloby na rodiče, ale i na terapeuty). Ve snaze o "rozkrytí" něčeho pak byly ve skutečnosti implantovány falešné vzpomínky. K těmto dějům dochází zejména tehdy, pokud je použita hypnóza nebo některá narkotika ("droga pravdy" zdaleka nemusí být skutečně drogou pravdy). Z historie je znám obdobný případ, kdy v Salemu došlo k čarodejnickým procesům především díky halucinacím a falešné paměti dívek, která byla zřejmě ovlivněna námelovými alkaloidy z plísní parazitujících na obilí (samozřejmě je otázkou, jaký podíl zde také měly vědomé lži, jakmile se vše "rozjelo").
Koukolík uvádí i další případy, kdy se podařilo lidem implantovat falešné vzpomínky na události, které se nikdy nestaly. Uvádí také, že vůči této manipulaci jsou nejodolnější lidé, jejichž fungování je blízké autismu.
Jak rozlišit skutečnost od iluze? Protože subjekt je přesvědčen o tom, že mluví pravdu, na rozdíl od lží a fabulací nelze použít klasické "detektory lži".
Koukolík však cituje výzkumy, které ukazují přece jen na určité rozdíly mezi vybavováním skutečným a iluzorních vzpomínek (bez ohledu na to, co si člověk subjektivně myslí). Rozdíl je údajně v aktivitě zadního spánkového laloku. Zdá se, že pouze při vzpomínkách na reálné události si lze vybavit také jejich "fonetickou strukturu". Celý výzkum je však teprve v plenkách, třebaže zmíněný problém lze pokládat za velmi závažný.
(Zdroj: František Koukolík: Lidský mozek, Portál, Praha, 2002)
