Student World

Genetickou informaci uloženou v molekulách deoxyribonukleové kyseliny získáváme jako kombinaci příspěvků obou našich rodičů. Existují však druhy nukleové kyseliny, který se tímto způsobem nedědí. Tzv. mimojaderná DNA se dědí pouze po matce, je přítomná ve vajíčku oplodněném spermií. Díky tomu se určitá kombinace genů nerozpadne, ale lze sledovat do daleké minulosti. Richard Dawknis nazývá tok DNA citáttem z biblické knihy Genesis – "řekou z ráje".

Mimojaderná DNA má zajímavý původ. Předpokládá se, že někdy v dávné minulosti pohltily tehdejší poměrně jednoduché buňky původně cizorodé mikroorganismy. Tímto způsobem vznikly jednak plastidy (organely, které v buňkách rostlin odpovědné za fotosyntézu – původně se zřejmě jednalo o zelené sinice), jednak mitochondrie (v buňkách odpovědné za oxidační reakce – původně šlo tedy zřejmě o aerobní bakterie). Plastidy i mitochondrie mají svou vlastní DNA, nezávislou na té jaderné. Ježto plastidy se v živočišných buňkách nevyskytují, smyl pro nás mají pouze mitochondrie.
Jak už bylo řečeno, mitochondriální DNA dědíme pouze po matce. Můžeme proto srovnat vzorky u dnes žijících lidí a vybrat si ty, které se od sebe nejvíce liší. Pokud navíc dokážeme zjistit, jak často dochází ke změnám této DNA (tedy k mutacím) dostaneme z rozdílů mezi dnešními lidmi i přibližnou dobu, která uplynula od naší “pramatky”.
Metoda samozřejmě není bez komplikací. Určitá úskalí popisuje např. známý neodarwinistický biolog Richard Dawkins ve své knize The River out of Eden, která pod názvem Řeka z ráje vyšla i v češtině. Problémem samozřejmě je už i ono stanovení rychlosti mutací, která v minulosti samozřejmě nemusela být stejná jako dnes. Pracujeme s jakousi “střední rychlostí” a tu můžeme pouze odhadovat. Pokud došlo v minulosti např. k výbuchu nějaké nedaleké supernovy, následkem radioaktivního spadu se rychlost mutace v té době zvýšila. Poměrně slušnou spolehlivost však metoda pracující se střední rychlostí mutace přese všechno má.
A výsledek? Eva, matka všech dnes žijících lidí, pobývala na tomto světě někdy před 200 000 lety.
Pramáti nás a šimpanzů pak žila asi před 6 miliony lety. O něco delší by byla doba, která uplynula od oddělení gorily či orangutana.
Zajímavé také je, že z rozdílů mezi mitochondriální DNA v různých regionech lze rovněž odhadnout lokalitu, kde žil náš společný předek – totiž v té oblasti, kde jsou dnes rozdíly relativně největší, tj. kde už lidé žijí nejdéle. Třebaže se objevují stále nové hypotézy, převládá, konec konců i zcela v souladu s paleontologickými nálezy, teorie, podle které je kolébka člověka v Africe. Přibližně před rokem zveřejněné spekulace o tom, že první člověk mohl žít v Austrálii, se nepotvrdily.
Počet lidí byl dlouho poměrně malý a podle Františka Koukolíka (Kniha o Evě a Adamovi) dokonce v určité době dokonce radikálně poklesl až na číslo okolo 10 tisíc. Skutečnost, že lidstvo prošlo obdobím malého počtu jedinců, se označuje jako “hrdlo genetické lahve”.
Mohlo k tomu dojít např. v souvislosti s klimatickými změnami, projevujícími se mj. i střídáním ledových a meziledových dob. I když Koukolík uvádí, že hrdlo mohlo nastat asi před 40 tisíci lety, mnohem pravděpodobnější je vzdálenější minulost. Už proto, že před 40 tisíci lety již byly lidské rasy rozdělené (s trochou zjednodušení se předpokládá, že před 200 tisíci lety se oddělovala negroidní rasa od zbytku populace, asi před 50 000 lety se pak větví rasa europoidní a mongoloidní, od které se krátce na to oddělují ještě předkové dnešních Indiánů). A i proto, že rychlost lidské evoluce souvisí zřejmě právě s tím, že lidí byl na počátku omezený počet a mutace se tedy v širší populaci nerozpouštěly. Lidé byli na počátku zřejmě něco jako "odloučená skupina šimpanzů".

autor Pavel Houser