Student World

Nejčastěji používaná metoda pro určování stáří archeologických nálezů byla objevena W. Kilbym a označuje se jako radiokarbonová – podle radioaktivního uhlíku C14. Na čem je tento způsob měření času založen? Zjednodušeně řečeno: Jde o to, že rostliny po smrti přestávají provádět fotosyntézu a živočichové už nejedí.

Radioaktivní uhlík C14 obsahuje na rozdíl od v přírodě nejvíce zastoupeného uhlíku C12 o dva neutrony v jádře více. Ono číslo 14, tzv. nukleonové, vyjadřuje relativní atomovou váhu, jinak řečeno počet protonů a neutronů. Uhlík C14 vzniká přitom v atmosféře z dusíku účinkem kosmického záření (jak si lze vzpomenout z chemie, právě dusík má atomovou váhu 14).
Rostliny během svého života asimilují oxid uhličitý. Ten se hromadí v jejich tělech a v rámci potravního řetězce pak i v dalších organismech. V okamžiku smrti organismu však vstřebávání radioaktivního uhlíku C14 ustává a tento uhlík se od této chvíle začíná určitou rychlostí rozpadat na normální uhlík C12. Za dobu zvanou poločas rozpadu se přesně polovina radioaktivního uhlíku přemění na ten normální. Vzorek jakékoliv organické látky je tedy tím starší, čím méně obsahuje radioaktivního uhlíku v poměru k tomu obyčejnému.
Právě popsaná metoda je sice poměrně spolehlivá, má však přesto několik obtíží: předně je třeba si uvědomit, že pokud najdete v hrobě např. dřevěnou rakev, nedatujete uhlíkem C14 vlastně pohřeb člověka, ale spíše smrt stromu, z něhož dřeva byla rakev vyrobena. Probléme je i to, že se nepodařilo zcela přesně stanovit poločas rozpadu uhlíku C14 – uvádějí se hodnoty mezi 5 500 a 5 800 lety, což samo o sobě už představuje asi 5% nepřesnost. Také je možné, že v minulosti částečně kolísalo množství radioaktivního uhlíku v atmosféře. A samozřejmě, radiokarbonový postup je z principu omezen pouze na archeologický materiál organického původu.
Někdy dává i měření jednoho nálezu výsledky lehce rozdílné. Data se proto uvádějí např. ve formě – 5000 +- 250 př. n.l. Jak se blížíme k současnosti, chronologie se zpřesňuje. na druhé straně, třeba ve středověku nás již zajímají data zcela přesná. Stáří nálezu jako 500 let +-3 roky nás příliš nenadchne.
Pro datování dřeva se používá i postup dle letokruhů (dendrochronologie). Keramika se datuje v souvislosti s radioaktivními rozpady, byť na jiném principu než na uhlíku C14. Těmto metodám se budeme věnovat někdy jindy.

autor Pavel Houser