Víme už, že někteří kosmologové zkoumali, zda se tradiční přírodní konstanty mohou s časem měnit nebo zda by se v různých místech vesmíru mohly lišit. S nejradikálnějším návrhem v tomto směru jsme v roce 1998 vystoupili Andy Albrecht, João Magueijo a já. Zkoumali jsme, co by se stalo, kdyby se v raném stadiu vesmíru měnila rychlost světla. Ukázalo se, že změna rychlosti by měla řadu velmi zajímavých důsledků, že by vedla k podobným efektům jako krátká inflace a zrychlená expanze. Kdyby měla po krátkou periodu ve velmi raném vesmíru rychlost světla malou hodnotu, rychlost expanze by se přiblížila kritické hodnotě, oddělující uzavřený a otevřený vesmír, odstranily by se monopóly a vyžehlily by se nepravidelnosti. To vše jsou velmi žádoucí procesy. Naskýtá se tak jiné řešení problémů, jež trápily kosmology v osmdesátých letech minulého století. Uvedená hypotéza také snižuje účinek kosmologické konstanty v pozdních stadiích expanze; to inflace nedokáže.
Tento neobvyklý scénář nevyžaduje, aby proměnná rychlost světla vydržela dodnes. Stačí, aby byla malá jen neobyčejně krátce v období, kdy byl vesmír starý jen 10 na -35 sekundy, podobně jako je tomu s inflací. Tento scénář se ovšem potýkal s problémem vysvětlit vznik fluktuací v hustotě hmoty, jež se staly zárodky galaxií a jež lze zjišťovat ze změn teploty reliktního záření na malých škálách. Toto obojí teorie inflace umí, a proto se zdá přitažlivější. Těch několik pokusů vysvětlit vznik fluktuací jinak než inflací nebylo plně dotaženo do konce.
Scénáře tohoto typu jsou známy jako kosmologie VSL („varying speed of light“, proměnná rychlost světla). Jsou důkazem toho, jak jsou kosmologové otevřeni myšlence, že kdysi „svaté“ základní konstanty se mění s časem. Jedním z důvodů takové liberalizace je způsob, jak se základní konstanty vynořují ve strunových teoriích. V důsledku obrovského počtu rozdílných vakuových stavů, který tyto teorie předpovídají, existuje bezpočet souborů základních konstant, jež vedou k bezrozporným vesmírům. Konstanty mohou mít různé hodnoty a jejich hodnota se může měnit, když vesmír přechází z jednoho vakuového stavu do druhého. Jejich status v obrazu světa významně utrpěl. Změnu přístupu k nim posílila ještě další okolnost, která degraduje postavení „konstant“ ještě významněji. Skutečné přírodní konstanty totiž možná existují za hranicí tří běžně pozorovatelných prostorových dimenzí.
Tento text je úryvkem z knihy:
John D. Barrow: Kniha vesmírů
Paseka 2013
O knize na stránkách vydavatele
