Student World

Zatímco třeba zemědělství, písmo, výroba kovů či státní uspořádání se na světě objevily několikrát nezávisle na sobě, ke vzniku vědy (a filozofie) pravděpodobně došlo pouze jedinkrát, a to právě ve starém Řecku v 7.-6. stol. př. n. l. – šlo tedy o unikátní historickou událost. Novověká věda pak po středověké přestávce už pouze navazuje na tu antickou, rozvíjí její některé formy a jiné naopak nechá uvadnout.

Proč?

Historikové vědy (či filozofové dějin) mohou samozřejmě uvažovat o tom, zda věda vznikla nějak nutně, nebo zda se celý svět mohl ubírat ve svém vývoji úplně jiným směrem. My si otázku trochu zjednodušíme a budeme se ptát, jaké podmínky byly ve starém Řecku odlišné od zbytku světa. Co vlastně způsobilo, že antika byla tak neobyčejně plodným obdobím, a to nejenom ve vědě?
Obvykle jsou uváděny následující možnosti:
– Politické zřízení. Řecké městské státy dávaly svým osobně svobodným občanům mnohem lepší možnosti ke zkoumání světa než velké orientální despotické říše. Řada lidí dosáhla v antické době relativního blahobytu a mohla se věnovat teoretickým otázkám.
– Klima. Středomořská příroda na jednu stranu nedává nic úplně bez práce (což může vést k jakési intelektuální lenosti), na druhé straně není vůči svým obyvatelům zdaleka tak nepřátelská jako třeba polární oblasti. Snad proto mohli staří Řekové dojít k názoru, že příroda, respektive celý svět, stojí za zkoumání a že se takové systematické zkoumání také vyplatí. Zatímco třeba Indové se ve stejné době s hrůzou snažili vymanit z neustálého řetězce převtělování kamsi do nirvány, Platón v závěru svého dialogu Timaios (spolu s homérskými básněmi jeden z nejvlivnějším antických spisů) přímo překypuje kosmickým optimismem: "…stal se tento jediný a jednorozený vesmír největším, nejlepším i nejkrásnějším a nejdokonalejším." Takový svět určitě stojí za to, abychom se mu věnovali a neutíkali od něj. A mimochodem – právě ztráta tohoto kosmického optimismu v těžkých podmínkách na konci římské říše pak mohla být jednou z příčin, proč antická věda dočasně zanikla.
– Náboženství. Roberto Callaso ve své knize Svatba Kadma s Harmonií popisuje, že řecká kultura vznikla v souvislosti se zaujetím distance (odstupu) ke světu. Předobrazem zde byl bůh Apollón, zabíjející na dálku svými šípy, nebo Oidipus, který Sfingu (zosobnění chaosu) zničil distanční mocí slova tak, že uhádl její hádanku. Oidipa bychom tak nemuseli chápat pouze jako nešťastníka, po němž Sigmund Freud pojmenoval svůj oblíbený komplex, ale klidně i jako jednoho z patronů vědy. Rovněž tak Athéna byla bohyní, k níž lze v jiných náboženských systémech najít jen málo paralel – zosobněnou Diovou myšlenkou.

Za vším je číslo

Distance je při vzniku řecké vědy doprovázena dalšími procesy, kterými je především logizace a matematizace světa. Svět představoval pro starověké Řeky logicky uspořádaný celek (uspořádanou částí světa byl kosmos, jeho protikladem chaos; slovo "kosmos" dalo přitom základ i kosmetice). Když Hésiodos psal svůj rodokmen bohů (Theogonia), sám mezi různými tradicemi vybíral vždy tu, která mu přišla nejlogičtější. Opravoval, škrtal, přeskládával a sám se rozhodl, že Spánek by měl být synem Noci. Bohové byli tedy pro Hésioda podřízeni nejen neúprosnému Osudu, ale i nějakému nutně existujícímu logickému systému.
Antičtí Řekové podobně jako moderní fyzikové za viditelnou hmotnou skutečností tušili abstraktní matematickou strukturu. Záliba v geometrii se opět někdy klade do souvislosti se středomořským klimatem, v němž je vše jasně vidět, samotný vzduch je téměř dokonale průzračný a prozářený jasem. Podobně jasné, zřejmé a názorné budou pak logické postupy prvních vědců a filozofů.
Už na tomto místě čtenáře zřejmě napadá, že řecká záliba v distanci a matematice není typická jen pro vědu, ale i pro antické umění. Matematika se přímo rozvíjela v souvislosti s hudbou (u Pythágora hledání vztahu mezi délkou struny a zvukem, úvahy o kosmické harmonii, hudbě sfér apod.). Matematické proporce jsou pak tím, co dodnes obdivujeme na řecké architektuře a sochařství. Řekové tak jako první vytvořili jakousi klidnou estetiku, jejíž účinek nespočívá v extázi či vášních, ale v neosobní harmonii. Opět ocitujme z Timaia: "[bůh] vykroužil svět v podobě koule, která má všude od středu ke krajům stejné vzdálenosti; tak mu dal tvar ze všech nejdokonalejší a nejjednotnější, uznávaje, že pravidelné je tisíckrát krásnější než nepravidelné." Platón zde dále dovozuje, že svět vznikl skládáním rovnoramenných trojúhelníků (v jaké jiné báji o stvoření světa lze najít něco podobného?). V jiném Platónově dialogu, Ústavě, je pak na základě analýzy poměrů mezi délkami různých úseček dokonce navrženo ideální politické uspořádání.

Na okraj: Politika

Neměli bychom si však představovat, že staré Řecko bylo obdobím neomezené myšlenkové svobody.
Nové myšlenky neměly vždy na růžích ustláno. Nejznámější špičkou ledovce je případ Sokratův, nicméně obvinění z bezbožnosti bylo i v demokratických Athénách mnohem častější. Problémy měli iónští myslitelé i Aristoteles. Do vyhnanství musel odejít také sofista Protágoras, a to pouze na základě velmi opatrného výroku "O bozích nemohu vědět, že jsou, ani že nejsou, neboť mnohé brání, abychom to věděli, a to jak nejasnost věci, tak krátkost života lidského."
Na druhé straně je ale třeba dodat, že obvinění z bezbožnosti se často používala pouze jako záminka k postihu lidí, kteří se angažovali v politickém životě. Protágorovo obvinění tak ve skutečnosti mířilo spíše proti jeho příteli, státníku Periklovi, v případě Aristotela byly trnem v oku zase jeho promakedonské sympatie.

autor