Student World

 Vznik a vývoj rašelinišť poměrně dobře známe z paleobotanických rozborů, které zachycují jak vývoj vegetace vlastního rašeliniště (makrozbytky), tak vývoj v širším okolí (pyl). Pozůstatky rostlin umožňují jak rekonstrukci změn prostředí jednotlivých ložisek, tak časové zařazení jednotlivých fází jejich vývoje. O rozbory rostlinných pozůstatků z rašelinišť se donedávna opírala celá rekonstrukce poledové doby (holocénu) ve střední Evropě (FIRBAS 1949, 1952).

Zato paleobotanický materiál z nerašelinných močálů je nepoměrně chudší a mnohem méně známý, což souvisí jednak s jeho horším zachováním nebo i chyběním v některých vrstvách, jednak s náročnějším získáváním. V případě, že jde o sedimenty obsahující CaCO3, jako jsou vápnité slatiny, vápnité mudy, slíny a především vysráženiny čistého CaCO3 jako travertiny, pěnovce, jezerní křídy nebo almy, poskytují velmi cenné informace měkkýši. Jejich ulity sice z větší části patří druhům žijícím přímo v mokřadu, ale většinou mezi nimi najdeme i příměs skořápek splavených z okolí, které vypovídají i o poměrech v sousední krajině. Největší podíl takových ulit nacházíme v nivách vodních toků; v sedimentech klidných nádrží je jich mnohem méně. Měkkýši doplňují paleobotanické doklady, neboť většinou pocházejí z nízko položených nerašelinných mokřadů, kde není dostatek vhodných rostlinných zbytků.

Na základě těchto fosilních dokladů si lze již dnes udělat poměrně jasný obraz o tom, jak to u nás s mokřady vypadalo v nejmladší geologické minulosti, tj. zejména v poledové době (JÄGER & LOŽEK 1983), a jaký vztah k těmto přirozeným stanovištím mají mokřady současné.

Rozhodujícím obdobím pro pochopení dnešních mokřadních ekosystémů je posledních 15 tisíciletí – období od sklonku vrcholení poslední ledové doby přes holocén do současnosti. Vrcholný glaciál (pleniglaciál) nebyl příznivý rozvoji vodních a mokřadních stanovišť, neboť šlo o období suché se sporou vegetací, v níž se jen nepatrně uplatňovaly dřeviny. Vodní toky se většinou nacházely v divočícím stadiu, rozlévaly se četnými, ale mělkými a stále se měnícími rameny v celé šíři nivy, usazovaly množství štěrku a písku a často téměř vysychaly. Nivní tůně a mokřady proto byly většinou krátkodobé a neposkytovaly klidnější prostředí k vývoji bohatších mokřadních biocenóz.

Příznivější byly poměry v menších údolích bez silnějších toků, takže zde bylo klidnější prostředí dovolující rozvoj lučních mokřadů s menšími tůněmi, v nichž žila společenstva značně odlišná od dnešních, jak dokládá výskyt i takových druhů, jako je borealpínský prvek Vergio genesii (Grd.) nebo vnitroasijské Pisidium stewarti Preston. V panonské oblasti, zejména v Podunajské nížině, méně na jižní Moravě a jen místy v Polabí se pravidelně vytvářely periodické bažiny zanášené spraší a obývané zcela svéráznými společenstvy měkkýšů. Tyto bažinné spraše dokazují, že i v době sprašové fáze byly nížiny Karpatské kotliny pokryty na mnoha místech mělkými močály, které dočasně vysychaly. Ve srovnání s pozdějšími mokřady však představovaly značně odlišné prostředí, především díky vysokému podílu minerálních solí a nedostatku organického materiálu.

Na sklonku ledové doby, v tzv. pozdním glaciálu (ca 14 500–9 500 let př. Kr.) se podnebí zvlhčuje a mírně otepluje. Divočící řeky začínají tvořit meandry, koryta se ustalují a prohlubují. V širokých nivách vznikají velké volné meandry, postupně se tvoří stará ramena a trvalejší poříční močály. Nádrže a bažiny vznikají i v menších údolích a různých sníženinách. Většina těchto jezer a mokřadů se nachází v nížinách, u nás hlavně v širší oblasti Polabí. Sedimenty mají dosud převážně minerogenní ráz; tam, kde jsou zdroje CaCO3, začíná jeho biogenní akumulace a v kalcitrofních jezerech se tvoří jemnozrnný sladkovodní vápenec – jezerní křída. Jiným typem je bažinný vápenec obsahující koloidní složku – alm; tam, kde se uplatňuje příměs jílu bažinné slíny. V Mělnickém úvalu (M. Újezd, Byšice) a u Lysé n. L. (Hrabanov) dosahují čisté jezerní křídy až několikametrové mocnosti. S počátkem holocenního oteplení po r. 9500 př. Kr. se tyto nádrže postupně zazemňují a mění se na vápnité slatiny – proslulé polabské černavy, stanoviště pozoruhodné flóry i malakofauny. Na Moravě a na Slovensku místy probíhá obdobný vývoj, avšak vápenné uloženiny zde nedosahují takové mocnosti. Ve vápnem chudých oblastech (např. Třeboňsko) sled začíná jezerními a bažinnými jíly a písky a během zazemnění přechází do slatin a posléze přechodových rašelin (JANKOVSKÁ 1976). Obdobné jevy lze sledovat i v nivách menších toků, např. při východním okraji Polabí, kde jsou časté nivní slíny (Auemergel) a pánevní pěnovce. Podobně je tomu i na jihu Českého krasu.

Přestože naše země byla nesrovnatelně chudší na vodní nádrže vzniklé po ústupu glaciálu než severní Evropa, i u nás se v závěru glaciálu vytvořilo množství jezírek a mokřadů menších rozměrů, v nichž se rozvíjel poměrně bohatý život, který místy přetrval ve víceméně reliktní podobě až do současnosti, jak dokazují polabské černavy i mnohá rašeliniště. Je velká škoda, že vápnité slatiny, které byly na takových místech poměrně hojné, třeba v oblasti české křídy (např. i západně od Prahy u Chýně, ve Džbánu i ve východních Čechách), byly téměř vesměs uměle vysušeny. Podstatným rysem těchto pozdně glaciálních až staroholocenních mokřadů bylo bezlesí, takže umožňovaly přežití mnoha heliofilních prvků, zčásti glaciálních reliktů. Ukázky takových společenstev dnes najdeme především na severním Slovensku, zejména na Liptově, Turci a Spiši, kde v močálech s ostřicí Vignea davalliana a prvosenkou Primula farinosa se udržely i takové druhy plžů jako Pupila alpicola (Charp.) nebo Vertigo geyeri Lindh., které v českých zemích vymřely již na počátku holocénu (LOŽEK 1982c, 1989).

Jak jsme se již zmínili, ve středním holocénu, tj. zhruba před 8–4 tisíciletími, již většina těchto nádrží byla zazemněna a změnila se na slatiny nebo na přechodová a někdy i vrchovištní rašeliniště, často za postupného zkyselení. Naproti tomu pěnovcové močály při vápnitých pramenech, zejména krasových vyvěračkách, byly ve středním holocénu v plném rozvoji. Na dně některých údolí se vytvářely celé soustavy pěnovcových kaskád hradících jezírka a rozsáhlé bažiny, v nichž se usazoval CaCO3. V českých zemích šlo většinou o ložiska s malým počtem stupňů, často jen s jediným (Sv. Jan pod Skalou, Petránka v Karlickém údolí, prameniště v Bílých Karpatech), na Slovensku jsou však časté i mnohastupňové soustavy (Holbagrunty v Malých Karpatech, Hájská dolina aj.). Pěnovcové bariéry místy zadržely celá jezírka, jako v Slovanské dolině u Valči v Lúčanské Fatře. Vápnité bažiny se často rozkládaly i v údolních nivách, kde se dnes pěnovec již netvoří, např. v dolním Povltaví (Pramenný důl u Únětic, Okořské údolí aj.).

Zlom v tomto vývoji nastává až v suchém období subboreálním (1400–700 př. Kr.), kdy většina ložisek vysychá a tvoří se na nich půda, zhusta obsahující památky z konce doby bronzové. Později se na četných místech tvorba pěnovce již neobnovila, stávající kaskády se proerodovaly a plochy stupňů vysušily. To lze pozorovat v různých krasových oblastech, v Českém krasu třeba u Malé Chuchle nebo pod Zadní Kopaninou. Místy se tvorba pěnovců po erozi obnovila, např. v Císařské rokli, avšak pěnovcových mokřadů je dnes daleko méně než v holocenní minulosti, nehledě k jejich daleko menšímu rozsahu.

Na meandrujících řekách a potocích se však vlivem odstavování meandrů stále tvořily nové menší nádrže, které se postupně zazemňovaly, a tím opakovaně dávaly vznik novým mokřadům. Zhruba od poloviny holocénu díky pravěkému odlesnění krajiny se v údolích zvyšuje sedimentace nivních hlín, které obvykle budují agradační valy lemující aktivní tok. Směrem k okrajům údolí se tak často vytvářejí snížené partie nivy, kde se dlouho udržuje voda po záplavách, nehledě k zamokření z menších pramenů na úpatí přilehlých svahů (PR Myslivna). Poříční mokřady závisí na přirozené dynamice vodních toků a mají setrvalý vývoj, který by probíhal i dnes, kdyby nebylo regulací a jiných zásahů v oblasti niv. Platí to rovněž pro činnost bobrů, která nepochybně měla velký podíl na vytváření nivních mokřadů.

Někdejší středověké zásahy spíše vznik mokřadů podporovaly, ať již šlo o budování rybníků nebo o mlýnské a jiné úpravy k využití vodní síly. Typickým produktem této činnosti jsou zamokřené údolní louky a močály na okrajích rybníků.

Specifickým typem jsou obvykle bazické mokřady na svazích postižených sesuvy, které se tvořily jak v glaciálu (Dolní Věstonice), tak v poledové době (Středohoří, např. PR Březina, flyšové Karpaty) a jejichž tvorba probíhá dodnes. Totéž platí pro vlhčiny podmíněné průsakem (seepage), které se objevují i v krystaliniku (CHKO Blanský les).

Tento text je úryvkem z knihy:

Vojen Ložek: Po stopách pravěkých dějů – O silách, které vytvářely naši krajinu

Dokořán 2011

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor