Stanislav Grof je postavou poměrně kontroverzní: na jedné straně po své emigraci do USA celosvětově uznávaný (objevil se i v televizním pořadu GEN), na druhé straně mu organizace českých skeptiků Sisyfos udělila "ocenění" Bludný balvan, které je vyhrazeno pro vybrané počiny spadající do oblasti pavědy. Názory na Grofovu osobu jsou ovlivněny i jeho vztahem k LSD a holotropnímu dýchání. Aniž bychom chtěli být v tomto ohledu soudci, přinášíme v této souvislosti jako zajímavou historickou kuriozitu obsah "hluboce komunistického" časopisu Československá psychiatrie, ročník 1960.
V únorovém čísle časopisu je totiž Stanislav Grof spoluautorem článku "Psychopatologie a biochemie experimentálních psychóz vyvolaných anticholinergními halucinogeny". Autoři se zabývají především experimentálním podáváním benactyzinu (diethylamino-ethylester benzyliové kyseliny), který vyvolává především zrakové halucinace a při větší intoxikaci další změny (porušená řeč, schopnosti psaní i počítání, poruchy paměti, částečná amnézie). Intoxikace údajně silně připomíná delirium tremens a další spíše organické psychózy.
Celé číslo časopisu se vůbec doslova hemží psychoaktivními látkami. Úvodní stať se jmenuje Toxické a experimentální poruchy (autor Jiří Roubíček) a zabývá se právě reakcemi na podání LSD. Zajímavé je, že nejvýše se hodnotí "didaktická cena" podání LSD pro psychiatra: "Experimentální psychóza LSD dává neuropsychiatrovi, psychologovi a všem ostatním pracovníkům z oblasti duševních chorob přitažlivou a snadnou cestu prožít bez nebezpečí některé příznaky duševních chorob, které do té doby znali jen z objektivního pozorování a z líčení nemocných." Samozřejmě názory na LSD od té doby prošly bouřlivým vývojem, jehož krajními polohami jsou stanoviska, dle kterých se na jedné straně jedná o nebezpečnou drogu, na straně druhé pak o jakýsi nástroj hlubinného poznání nějakých skrytých metafyzických souvislostí (tento názor není v časopise nikde uveden – autoři zato uvádějí, že LSD může mít smysl pro léčbu neuróz a psychosomatických poruch, zpochybňují však jeho použití jako antidepresiva. Samotný Grof zde píše, že LSD a meskalin odpovídají ve svých účincích nejspíše schizofrenii).
V časopisu konečně najdeme i článek věnovaný psilocybinu (Jiří Roubíček a Stanislav Drvota). Chemicky je psilocybin fosforylovaný indol, 4-hydorxy-dimethyltriptamin) Zdraví dobrovolníci popisovali po intoxikaci nápadný pocit blaha, depersonalizaci a zrakové iluze. Jeden z autorů článku se dokonce rozhodl provést pokus s psilocybinem sám na sobě ("přistoupil jsem s jistým váháním, protože jsem již v roce 1953 prodělal otravu LSD a trochu jsem se bál kumulace toxických vlivů"). Drvota mj. popisuje zajímavý vizuální vjem, kdy se mu před očima strašně zmenšila vlastní ruka, ovšem cigareta držená v prstech si zachovávala svou původní velikost. Viděl kolem sebe "barvy, příjemnější a zajímavější než při LSD". Autoři jsou spíše skeptičtí k tomu, že by se psilocybin mohl používat při léčbě duševně nemocných a tvrdí, že působí spíše na zdravé lidi. "Nápadná byla zde úsměvná duševní pohoda a báječný pocit blaha bez prudkého myšlenkového tempa a agitovanosti LSD a bez hlubších změn osobnosti, který vidíme častěji po větších dávkách meskalinu."
Tento článek nebyl míněn jako podpora libovolného názoru na prospěšnost/škodlivost LSD či jiných psychoaktivních látek/postupů. Spíše si kladl za cíl vynést na světlo světa zajímavou, řekněme již historickou kuriozitu, která ukazuje, jakými změnami procházejí názory odborné i neodborné veřejnosti na určité vědecké i společenské problémy.
