Student World

V roce 1991 Michael Barrett z Liveropoolu oznámil, že vlastní deník dokazující, že Rozparovačem byl londýnský obchodník James Maybrick. Motivace a vlastní životní příběh údajného vraha nejsou zase tak podstatné, jak ale ověřit, zda nešlo o podvrh? Barret se oháněl rozborem inkoustu, který ukazoval, že nic nenasvědčuje jeho současnému původu, a dále psychiatrickým posudkem, že jde o dílo duševně chorého a klidně i vraha.

Ihned se ale vynořily i námitky. Rukopis byl netypický pro konec 19. století a podle grafologů neodpovídal jedinému dochovanému Maybrickovu psaní (závěti – ovšem nakonec mohla být padělkem naopak ona závěť). Začala převládat skepse.

Barrett se pod tlakem přiznal, že deník padělal, ale posléze své doznání zase odvolal. Další analýza inkoustu vedla k rozporuplným výsledkům. Tak například podle stupně vpití inkoustu do papíru vyšlo datum pořízení rukopisu na rok cca 1920, což by znamenalo vůbec nejkurióznější možný závěr: deník by byl padělkem, nikoliv ale Barrettovým. Nicméně pravděpodobnější na základě všech provedených analýz přece jen je, že autorem je Barrett.

V této souvislosti je zajímavé se podívat na dějiny inkoustů – i současný padělatel může totiž klidně použít starý pergamen/papír, ke starému inkoustu se však dostane hůře.

První inkousty byly vyráběny z uhlíku (sazí) míchaného s vodou. Tento inkoust nebledne, ale dá se otřít (omylem i úmyslně) z povrchu, protože nepronikne příliš hluboko do podkladu. Od 2. do 19. století se inkousty připravovaly především z výtažku z duběnky smíchané se síranem železnatým. Tento inkoust se vpíjí do pergamenu či papíru, takže po určité době jde těžko seškrábat. Barva se z modrozelené mění na hnědou, jak se železnatá sůl oxiduje na železitou. Nicméně do původního inkoustu se už tehdy přidávala různá barviva, která tento efekt mohou překrýt.

Od poloviny 19. století přišla doba inkoustů z anilinových barviv a později i další syntetické chemie vycházející z olejů či derivátů ropy.

Analyzovat lze i způsob, jak byl inkoust na podklad nanášen (brk či rákos vs. pozdější ocelový hrot v peru) a jak se odstraňovaly kaňky (piják je rovněž moderní vynález, předtím se používal hlavně jemný písek).

Padělatel může leccos z toho zkusit napodobit, těžko ale třeba stupeň vpití do papíru. Výše uvedený případ nicméně ukazuje, že i v dnešní době mohou různí odborníci docházet k různým závěrům…

Zdroj: Brian Ines: Falza a padělky, Euromedia – Universum, Praha 2006

Poznámka: Zábavně bizarní je vysvětlení Jacka Rozparovače v příbězích Jakuba Vandrovce (a snad to není tolik známé, aby nestálo za upozornění).

autor Pavel Houser