Před třiceti lety jsme vypustili dvě sondy Voyager. Namířily si to rovnou do hlubokého vesmíru, kde budou vysílat zpěv velryb, projevy Jimmyho Cartera a instrukce, kudy k planetě Zemi. Doufáme, že vysílání zachytí mimozemská civilizace a staví se na čaj a sušenky.
Obě sondy si vedou skvěle. Voyager 1 se nachází nějakých patnáct miliard kilometrů od Slunce a řítí se rychlostí 62 000 km/h oblastí zvanou heliosféra vstříc mezihvězdnému prostoru. Voyager 2 je už řádný kus za Plutem a razí si cestu myriádou malých ledových planetek, které se zuby nehty drží gravitačního pole Slunce. No není to fantazie, ta představa, že jsme do kosmu poslali zprávu v lahvi, a teď už jen můžeme čekat, kdy v Hyde Parku přistane pan Spock?
Voyager bohužel není zrovna zářným příkladem efektivního cestování mezi hvězdami. Než totiž doletí k nejbližšímu místu, kde se může nacházet mimozemský život, tedy k nejbližší sluneční soustavě, Jimmy Carter zemře, velryby vyhynou, Slunce shoří, Zemi vcucne černá díra o velikosti grapefruitu a každý, kdo k nám zaskočí na okurkový sendvič, bude nakrknutý, že vážil takovou štreku zbůhdarma.
Oba Voyagery tedy jasně ukazují, že o létání vesmírem a hledání nového života a nových civilizací si můžeme nechat leda tak zdát, poněvadž ve vesmíru je zkrátka všechno hrozně moc daleko. Uvažujte se mnou. Kdybychom do Voyageru posadili dvacetiletého kluka, bylo by mu dnes padesát, a to by ještě pořád trčel v naší sluneční soustavě. Než by se doplazil k našim nejbližším sousedům, bylo by mu zhruba šest tisíc milionů miliard let. Neboli by byl dávno po smrti.
Co tedy s tím? Máme hodit flintu do žita? Máme si říct: „No co, na Zemi je místa dost, a když se to vezme kolem a kolem, nemáme se tady zas tak špatně. Tak postavme na mysu Canaveral obchoďák, z Bajkonuru udělejme muzeum a v sobotu se uvidíme na pivu?“
Ne. Nechcete se snad podívat za hranici terminační vlny? Ta je jako atrakce v zábavním parku, akorát lepší – hranice vlivu Slunce, kde rychlost slunečního větru klesá z 2,4 milionu km/h na podzvukové šnečí tempo, příď naší sluneční soustavy, která si proráží cestu mezihvězdným plynem. Nechcete snad vědět, jak vypadá? Jak zní? Jaké to je, stát na ní jak de Caprio na Titaniku a rozrážet vesmír rychlostí desítek tisíc kilometrů v hodině? Já jo. Nemyslím, že bychom se toho snu měli vzdát kvůli něčemu tak triviálnímu jako fyzikální zákony. Stejně jako lidé v šestnáctém století stavěli plachetnice, aby se mrkli, co se skrývá na druhém konci oceánu, musíme my vyvinout technologii, která bude naše vesmírné lodě pohánět podstatně rychleji. Myšlenku mezihvězdných letů přece nemůžeme pověsit na hřebík jen proto, že naše plavidla vyvinou maximální rychlost pouhých 62 000 km/h. Musíme nějak dokázat, že Einstein neměl pravdu. Musíme se vymanit z okovů svého rychlostně kamerového myšlení, zbavit se své fobie z rizika a postavit stroj, který nás přenese přes hranici rychlosti světla.
…
Jsme ve vesmíru sami? Jasně že ne. Ne, pokud je nekonečný. A to nezjistíme tak, že se budeme u piva rozplývat nad tím, kolik vyzváněcích melodií má náš nový mobil. Želbohu, přesně to dnes děláme. Když tak v noci pozorujete, jak na obloze poletují satelity, možná si říkáte, že v oblasti vesmírných technologií se toho děje spousta, o čem ani nevíme. Musím vás ale zklamat. Na oběžné dráze kolem Země krouží stovky tisíc kusů vesmírného šrotu a pouhých 800 aktivních satelitů, které jsou navíc většinou k uzoufání nudné. Šestašedesát procent jich tam překáží jen proto, abyste si mohli pokecat s kámoši na dovolené v Belize. Sedm procent vám pomáhá najít cestu ke známým, šest procent využívají vojenské zpravodajské služby, pět procent předpovídá počasí a podobné procento bezúčelně dohlíží nad polárními medvědy a ledovými čepičkami. Celkem 760 jich míří na Zemi. Pouhých čtyřicet se dívá ven. Na zbytek vesmíru.
A co Mezinárodní kosmická stanice, ptáte se? Pokud vím, tak jde akorát o nahrubo smontovanou garáž, kde astronauti celé dny opravují nefunkční vybavení. K čemu slouží? Nemám ponětí. A Hubbleův teleskop? Geniální snímky. Fajn, že ho máme, ale když se to vezme kolem a kolem, je to jenom velký Nikon.
O vesmíru dnes slyšíme jen od hrstky nadšenců, kteří tvrdí, že už brzy rozjedou komerční lety na orbitu. Richard Branson roku 2004 prohlásil, že do tří let si u něj bude moct i obyčejný člověk v tričku a riflích pořídit výlet na místo, odkud na Zemi shlíží Bůh. Zatím pořád čekáme. První pokus o vystřelení levného a opakovaně použitelného kosmického plavidla na oběžnou dráhu byl zrušen poté, co pilot uslyšel hlasitou ránu. Druhý málem skončil katastrofou, když letadlo, které loď vyneslo do výšky 14 kilometrů, se po oddělení dostalo do nebezpečné vývrtky.
Vesmír nám prostě chcípl na křižovatce. A já se obávám, že znovu ho nastartuje jedině válka. Ta byla pro lidstvo jako celek vždycky prospěšná. Samozřejmě si ji nepochvalujete, když se válíte po bitevním poli s dírou v břiše nebo šípem v oku, jenže dění na bitevních polích nemá na konečný výsledek zas takový vliv. O dlouhodobých dopadech války zřídkakdy rozhodují pěšáci či generálové. Hlavní slovo má obvykle jejich výzbroj a výstroj. Útok a kulometná hnízda vás a vaše muže posunou o dva metry, ale doma vědátoři posouvají celý svět o 300 let kupředu.
První elektronický počítač na světě vznikl v Bletchley Parku ne proto, aby se pár poďobaných puberťáků mohlo celé odpoledne masakrovat motorovou pilou, nýbrž k luštění německých kódů. Tryskový pohon nebyl vynalezen proto, abyste mohli lítat na Tenerife, ale protože Německo potřebovalo rychlejší stíhačky. Radar nepřišel na svět proto, aby s vámi pilot mohl bezpečněji přistát na Heathrow, ale protože jsme potřebovali najít periskop ponorky uprostřed Atlantiku. Prakticky vše, co dnes považujeme za samozřejmé, vzešlo z válečného výzkumu. A válkou, která nám nadělila nejvíc dárků ze všech, byl padesátiletý pat mezi Ruskem a Amerikou.
Sputnik, který Sověti vypustili před půl stoletím, byl v podstatě jen velkým rádiem, ale jeho pípání v překladu znělo: „Tady Rusko, rádi bychom vám všem oznámili, že naši němečtí vědci jsou podstatně lepší než američtí němečtí vědci.“ Neboli jinými slovy: „Něco si ku…a zkuste, a domů se vrátíte v sanitce.“
Američané po této inzultaci založili NASA, nalili do ní miliardy a zahájili program, který celému světu ukázal, že Rusáci, uh, měli pravdu. Ti se jako první dostali na oběžnou dráhu, jako první vystřelili do vesmíru psa, a pak člověka. Jako první byli taky na Měsíci (ne, vážně) a na Venuši.
Stal se z toho vesmírný závod, ačkoli se mu mělo říkat spíš „egoválka“. A byla to paráda. Protože na rozdíl od tradičních válek se ztráty omezily jen na nějakých dvacet astronautů a sedmdesát členů pomocného personálu a přínos lidstvu byl nevyčíslitelný. Přetahovaná mezi ruskými Němci a americkými Němci dala světu třeba golfové hole z kovu, který si pamatuje, jaký tvar má držet. A lidé se srdečními chorobami dostali malou vaskulární pumpu založenou na palivové pumpě používané v raketoplánech. Najednou jsme uměli monitorovat hurikány, navigovat podle satelitu, sledovat fotbalové zápasy hrané na opačné straně zeměkoule, mohli jsme si koupit sluneční brýle s čočkami odolnými proti poškrábání, solární panely a ploché televizory. Doktoři vám dnes měří tlak přístrojem, který vyvinula NASA ke sledování srdečního tepu prvního Američana ve vesmíru, Alana Sheparda.
Studená válka a následné vesmírné dostihy pro nás byly požehnáním. Lidstvo díky nim udělalo největší skok kupředu od okamžiku, kdy si viktoriánská Anglie řekla, že si ve svém impériu zatopí uhlím.
Tento text je úryvkem z knihy
Jeremy Clarkson: Na plný plyn
Dokořán 2011
O knize na stránkách vydavatele
Poznámka: Ukázka je netypická, kniha pojednává převážně o automobilech
