Tím samozřejmě není řečeno, že každého musí nutně fascinovat všechny existující výčty, ne každý sbírá známky nebo je unesen telefonním seznamem. Umberto Eco ve své poslední knize každopádně psychologicky nerozebírá, co nás na seznamech vlastně tak fascinuje, ale podává spíše průřez jejich historií.
Viz také úryvek z knihy: Kouzlo seznamů
Začne se u Homéra (výčet achajských lodí a seznam všeho, co mělo být zobrazeno na Achillově štítu. První seznam je i pro otrlé čtenáře Iliady poněkud likvidační; ve druhém případě je zase výčet tak dlouhý, že je jasné, že tolik obrazů by se na štít nevešlo, leda snad kdyby k výzdobě byla použita nanotechnologie. Eco každopádně staví oba seznamy u Homéra do protikladu, ale co tím přesně myslí, to jsem vskutku nepochopil. Po pravdě řečeno, Eco se někdy sám tak okouzlí vlastní jazykovou virtuozitou, že čtenář nemající literárněvědné vzdělání může jen pokrčit rameny.)
Eco ukazuje, že výčty nemusejí být zdaleka jen slovní, ale i vizuální – takový je i „smysl“ řady slavných obrazů. Uvádí vývoj výčtů v antice, dojde na Isidora ze Sevilly, na Danteho, na seznamy andělů i seznamy věcí. Opakovaně se ukazuje, že v řadě děl tyto seznamy nemají žádný hlubší účel, autoři si ale prostě nemohli pomoci. Eco sám ukazuje, jak/kde se mu to přihodilo třeba ve Jménu růže nebo v Baudolinovi (zde výčet různých nerostů a hornin v kamenné řece Sambation). Vznikají seznamy dobytých žen, seznamy vůní (Suskind: Parfém), ale i seznamy věcí, které nespadají vnitřně do stejné kategorie, dejme tomu výčet věcí, které vlny vyvrhly na břeh po potopení lodi.
Seznamy míst (Calvino: Neviditelná města) se protínají s mapami a atlasy, nemohou chybět seznamy u Borgese, kombinatorika jeho Knihovny nebo jeho Fantastická zoologie a další díla, kde se právě vyžívá v tom, že jednotlivé kategorie nejsou „odpovídající“ (zvířata patřící císaři, bájná, balzamovaná…). Výčty jsou hojně obsaženy v Huysmansově Naruby, ve Villonovi, Miltonovi i Rabelaisovi, v hračkách literárně-kombinatorické dílny OuLiPo.
Kromě klasických sbírek mají podobnou povahu i mnohé poklady (byť zde jde nejen o výčet, ale i o praktickou hodnotu předmětů), fascinují nás seznamy toho, co kdo snědl a vypil (a také si rádi prohlížíme jídelní či nápojové lístky) stejně jako výčty monster a monstrozit (bestiáře, kabinety kuriozit) a prodejní katalogy, zajímavé jsou i způsoby práce se seznamy v masmédiích.
Nějaký závěr z toho všeho těžko čekat (konec konců, jde o výčet), ale čte se to velmi příjemně (konec konců, jde o výčet), samotný text je doprovázen řadou reprodukcí a citátů. Občas je snad text trochu příliš „francouzsky-postmoderní“. A perlička na závěr, od jedné Borgesovy kategorie pro zvířata („zahrnutá v tomto seznamu“) pak text skončí až u sebevztažných výroků a paradoxů teorie množin.
Umberto Eco: Bludiště seznamů, Argo, 2009
