Student World

Následující hodnocení je přirozeně krajně subjektivní, mé tipy jsou následující.

1.

Jaroslav Flegr: Pozor, Toxo! Academia

Úryvky a postřehy založené na výzkumech popisovaných v této knize se v médiích již objevily mnohokrát. Nejde zde ale zdaleka jen o to, co všechno s námi dokáže provádět toxoplasma, ale i jak se na to přišlo. Popis metod je stejně zajímavý jako výsledek (ten už navíc většinou známe). Na mnoha místech je zde probírána statistika a ošetřování různých vlivů, pomocí čehož se snažíme rozlišit kauzalitu od koincidence.

Příklad: zjistíme, že lidé infikovaní toxoplasmou jsou častěji obětí dopravních nehod. Jenže to to ještě neznamená kauzalitu – může to být třeba tak, že zpomalené reflexy nemusí působit toxoplasma, ale věk (a to třeba i proto, že starší lidé nemají postřeh s takovou pravděpodobností vytrénován hraním akčních počítačových stříleček). Čím je člověk starší, s tím větší pravděpodobností je rovněž infikován (protože kdo je jednou nakažen, už se tohoto parazita nezbaví). Musíme tedy výsledky ošetřit s ohledem na věk obětí dopravních nehod. Nebo jiná možnost: k infekci přispívá venkovský styl života, hlavně kontakt se senem. Dejme tomu, že obyvatelé venkova jsou v průměru chudší, mají tedy levnější/méně bezpečná auta a stanou se proto s větší pravděpodobností oběťmi dopravních nehod, aniž by za to mohla toxoplasma. Tudíž je třeba nějak ošetřit i vliv bydliště. Oboje to jsou jen příklady pro představu; kniha je plná triků, jak vlastně výsledky statistik interpretovat a jak pro vyloučení omylu provést další test.

Mimochodem nemusí být pravda, že změny chování u člověka jsou pro toxoplasmu jen neadaptivním „omylem“. Jednak naše předky (dejme tomu až do Homo erectus nebo i později) mohly velké kočkovité šelmy opravdu lovit, za druhé autor zmiňuje i jednoho ze svých studentů, jehož v pražské zoo sežral tygr.

Jediná zcela subjektivní výtka knize: Na můj vkus je autorův humor příliš laskavý. Když drbe svého kocoura, mohl by mu třeba říkat: „Počkej, prevíte, můžeš za toxo, v poslední vůli mám, že když mě přejede auto, trhnou tě mezi dveřmi.“ (Pro většinu čtenářů bude tato výtka ovšem znamenat asi spíše přínos knihy.)

2.

William F. Ruddiman: Pluhy, nemoci a ropa, Academia

Úryvky se zde již objevily. Kniha je sympatická tím, že koriguje oteplovací posedlost. Hlavně se zde ale seznámíme s řadou nápadů, které jsou netriviální, třeba kauzalita rýžová pole – uvolňování skleníkového metanu – oteplování; nebýt neolitu a zejména pěstování rýže, už zřejmě opět žijeme v době ledové. Jiný autorův nápad: že proměna klimatu může způsobit epidemii, je jasné, jenže nefunguje to ve skutečnosti spíše obráceně? Mohl Kolumbus způsobit malou dobu ledovou?

3.

Petr Pokorný: Neklidné časy. Dokořán

Kniha o vývoji středoevropské krajiny zhruba od poslední doby ledové. Obsahuje obrovské množství informací. Rostl v poslední době ledové v Čechách les? Opravdu neolitici masivně káceli? Za co všechno může bobr? Třeba upozornit, že některé kapitoly jsou spíše odborné než populární, není to asi vhodný dárek pro někoho, komu je 13. Subjektivně mám výhradu k tomu, že místy se autor blíží „filozofickému plácání“ (lze poznat podle toho, že v textu najednou namísto různých druhů dubů začnou převládat slova jako diskurs, kontext, perspektiva…). Úryvky a texty vycházející z knihy se zde přirozeně objeví.

Favoritem pro mě osobně původně byl

Tomáš Petrásek, Igor Duszek: Vzdálené světy III

První dva díly se zde objevily ve výběru knih roku. Předešlé díly vyšly vždy před Vánoci, nicméně ten třetí se nyní neobjevil. Přitom právě poslední část by mohla být vůbec nejzajímavější. O Europě či Titanu si lze číst i jinde, nejvzdálenějšími oblastmi Sluneční soustavy se ale zabývá málokdo…

Tip:

Knihy roku 2010

Knihy roku 2009

Možná některé z nich nyní objevíte i s výraznými slevami nebo dokonce ve výprodejích…

A co se letos líbilo vám?

autor Pavel Houser