pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
V nějakém fantasy světě typu Zeměplochy by to byl prostě jeden z prvků tamní periodické soustavy (vše, co existuje na Zeměploše, má charakter věci nebo osoby, ani Smrt není jen „proces“), na Zemi sice existuje jen v lidské mysli, jejím prostřednictvím má však pozoruhodný vliv na hmotný svět.
Výsledkem je podivná kauzalita. Ráno vstaneme, abychom nedorazili pozdě do práce. Příchod do práce je příčinou, došlo k němu ovšem později než k vylezení z postele. Kauzalita je tak jaksi „zpětná“. Řešením paradoxu samozřejmě je, že nás vstát nenutí přímo pozdější příchod do práce, ale dřívější mentální model situace, – co by se stalo, kdybychom do práce pozdě přišli.
Mentální modely odpovídají tomu, jak na Zeměploše existuje „reálné“ bylnebylium, které se stará o zákonitosti příběhů a jejich výsledky.
Belnebylium lze dokonce chápat jako podivnou „vůli“, jež může v jistém ohledu působit věci, které bychom od fyzikálních zákonů nečekali. Na přistání na Měsíci není nic fyzikálně nemožného, ale přece jen těžké předměty ze zemského povrchu jen tak na Měsíc neskáčou. Stewart pokračuje, že ty celé procesy uvedl do hry zase scénář-příběh podobný tomu, jaký nás donutí ráno vstát z postele.
Nakonec si Stewart neodpustí drobný bonmot: „Kauzalita tohoto vesmíru je nenapravitelně divná. Fyzikové to rádi hážou na základní konstanty, ale spíš to bude příklad Murphyho zákona.“
Zdroj: Koule: věda na Zeměploše, Talpress, 2006
Poznámka: spoluautorem textu je matematik a popularizátor Ian Stewart, knihu lze i přes lehčí charakter doporučit; nepojednává totiž zdaleka o tom, jak funguje Zeměplocha, ale na rozdílech mezi Zeměplochou a naším světem dobře ukazuje, jak vlastně vytváříme naši vědu. Z toho, jak by věda fungovala jinde, se pak můžeme dostat i k určitým jejím zcela obecným rysům. Minimálně části knihy mohou se zájmem přečíst i ti, jimž jsou jinak Pratchetteovy příběhy ze Zeměplochy lhostejné.
