Následující příběh je sympaticky bizarní, navíc i přes dnešní datum není vymyšlený…
Na počátku příběhu stojí holandský malíř Han van Meegeren, jehož obrazy před druhou světovou válkou místní umělecká kritika odmítla pro nedostatek talentu. Meegeren se proto rozhodl prosadit jinak a začal vytvářet padělky děl slavného malíře 17. století Vermeera. Práce mu šla tak dobře od ruky, že se nakonec neomezil na padělání známých děl, ale dokonce uváděl do oběhu obrazy „Vermeerovy“ obrazy nové, nakreslené ve stylu tohoto malíře.
Podvodníkovy metody byly průměrně sofistikované – například používal barvy, které seškrábal ze starých obrazů, a maloval na plátna ze 17. století (přemalovával obrazy zanedbatelné ceny). Vrcholem úspěchu Meegerena bylo období druhé světové války, kdy „Vermeerovy“ obrazy prodával nacistickým prominentům, zejména Göringovi. Po válce byl ovšem zatčen a obžalován z kolaborace a prodeje národního kulturního bohatství. Aby si zachránil kůži, nezbylo mu tedy nic jiného, než jít z pravdou ven a přiznat, že jde o padělky.
Nevěřili mu, on však přesvědčivě předvedl, jak tyto obrazy vytvářel. Bizarní je, že stejní kritici, kteří Meegenera předtím zatratili pro nedostatek talentu, hodnotili jeho padělky velmi vysoko. Nejen kopie, ale i původní díla prohlašovali za obrazy nedostižné umělecké geniality.
Ironická je samozřejmě i situace, kdy padělatel musí pracně přesvědčovat o svém padělatelství, nikdo mu však nevěří. Nakonec se mu podařilo soud přesvědčit. (Stejně ne ve všem. Teprve později se použitím radioizotopové metody například ukázalo, že Meegener si ale vůbec nevymýšlel a dokonce i slavný obraz Emauzští učedníci v Rotterdamském muzeu je podvrh.) Namísto velezrady/kolaborace byl Meegener odsouzen na rok pro padělatelství, mezitím se ovšem stal ze zrádce národním hrdinou jako člověk, který ošidil Göringa. Než mohl nastoupit roční trest, zemřel Meegeren na infarkt. V jeho pozůstalosti byly nalezeny zlaté mince, kterými mu Göring platil za padělané obrazy. Zlato bylo falešné…
Zdroj: Bulent Atalay: Matematika a Mona Lisa, Slovart, Praha 2007
Něco o tomto příběhu viz také zde – recenze knihy Umění a falzum
Lze samozřejmě argumentovat, že pokud by se nějakým způsobem malovalo v 17. století, mohlo by to být objevné až geniální, ve 20. století už nikoliv. Není (neměla by být) ale estetická hodnota díla sama o sobě na tomto nezávislá? Možná příběh také ukazuje, že v teoriích umění je prostě cosi špatně…
