Pod názvem Příběhy české vědy vyšla ještě před Vánoci v nakladatelství Academia kniha mapující osudy nejznámějších českých vědců – a samozřejmě také oborů a projektů, jimž se zabývali. Komu lze knihu doporučit, a pro koho by četba byla naopak spíše mařením času?
Především: Jde o čtivou publikaci napsanou velmi kultivovaným jazykem, dárek, za který se jistě nikdo nemusí stydět :-). Kniha je to popularizační – v tom smyslu, že je určena i lidem, kteří o popisovaných problémech nemuseli dosud slyšet skoro nic. Tak se tedy v textu bude např. vysvětlovat, co je to DNA. Z čehož na druhé straně vyplývá, že čtenář, který o problematice něco ví, se místy bude nudit.
Nakladatel se úspěchu u "běžných" čtenářů snažil docílit i tím, že autoři oslovili především vědce mediálně známé. To je opět dvojsečné: S Jiřím Grygarem nebo Rudolfem Zahradníkem jsme již četli rozhovorů celou řadu. S prezentovanými názory budeme asi vesměs souhlasit (jako obhajoba racionálního myšlení pro širší veřejnost kniha svůj účel jistě splní dobře), ovšem většinou již jaksi dopředu víme, že ten a ten pán si o předestřeném problému myslí to a to. Tedy opět problém, že při četbě se nedozvídáme nic nového.
Třetím charakteristickým rysem knihy je pak snaha autorů přiblížit vědu laickému publiku po vzoru hesla "vědci jsou také lidé". Tudíž se zde seznámíme s osudy, názory, postoji a životními krédy oslovených. Někomu může tento styl vyhovovat, někomu ne. Osobně se přiznám k technokratickému vidění, spíše mě zajímají Grygarovy názory na kosmologii než jeho vztah k cyklistice. A navíc – jakkoliv zřejmě každý člověk má nějaké základní krédo, leitmotiv svého života, a v něm se nalézá i odpověď na otázku, proč vlastně dělá vědu, někdy je lépe ponechat tyto věci spíše mezi řádky. Vyslovené naplno to mnohdy působí poněkud banálně.
Kniha poměrně plasticky ukazuje, jak vlastně věda fungovala za minulého režimu a jaké problémy měli oslovení vědci s oficiální ideologií (velký třesk jako nemarxistická koncepce apod.). Opět záleží na tom, zda vás tato "politická" či "sociologická" stránka věci zajímá, zda chcete číst, jaké konkrétní ústrky komunistický režim jednotlivým odborníkům způsobil. Je to o dějinách vědy a faktorech, které vývoj vědy jistě významně ovlivňují – nicméně věda jako taková to de facto opět není.
Tak tolik tedy kritika. Naskýtá se otázka, proč o knize na Science Worldu píšeme, když to zatím vypadá, že je určena pouze publiku zcela laickému a jde ji doporučit spíše jako dárek. Nový pohled na teorii superstrun ani na biologickou evoluci zde prostě nezískáte. Věda je zde ukázána jako cosi víceméně přehledného, osobně mi zde lehce scházela i rovina údivu a tajemna.
Přes vše výše řečené mají ale Příběhy české vědy podle mého názoru nakonec co nabídnout i lidem vzdělaným technicky a přírodovědně. Ne kvůli dobře známým celebritám z oblasti chemie, fyziky či biologie a jejich životním peripetiím a koníčkům, nýbrž právě naopak – kvůli oborům humanitním.
V knize totiž najdete i rozhovory (respektive dnes v publicistice oblíbené "polorozhovory", text není strukturován ve stylu otázka-odpověď) s historiky a archeology, kde se v příslušných oborech nevzdělaný čtenář skutečně dozví řadu nových věcí. Ani okoukanost zde nehrozí, o existenci některých oslovených jsme dosud nemuseli vůbec vědět.
A tak si i my technokraté a scientisté můžeme přečíst o problematickém fenoménu husitství či lovcích mamutů z moravských úvalů (poznámka: část textu, která se věnuje otázkám přechodu středního a mladšího paleolitu a vztahu mezi neandrtálci a lidmi dnešního typu, se do značné míry překrývá s rozhovorem, který jsme na toto téma před nedávnem měli i na Science Worldu) a neschází ani odbočka do domény egyptologie.
(Libuše Koubská, Karel Pacner, Šárka Speváková: Příběhy české vědy, Academia, Praha, 2002)
