Skeptický ekolog o globálním oteplování: Rostoucí teploty ve městech se dají zvládnout

Ostatní | 09.05.2008

Jakkoli to může znít až komicky přímočaře, je jedno z hlavních řešení pozoruhodně prosté – stačí natřít asfalt a budovy bílou barvou. Podle teoretických modelů by změna odrazivosti celého města mohla snížit teplotu o 10 °C.

Sdílet

Ve skutečnosti jsme zhruba podobný vzestup teplot, jaký očekáváme během tohoto století, již zažili – došlo k němu v řadě velkých měst po celém světě.

Ve městech dnes žije asi polovina světového obyvatelstva a OSN odhaduje, že do roku 2030 to bude 60 %. Jelikož v rozvinutém světě žije ve městech již 74 % lidí a do roku 2030 to má být 80 %, dá se očekávat, že do konce tohoto století to bude obdobně vypadat v rozvojovém světě. Znamená to, že v době, kdy bude průměrná teplota o 2,6 °C vyšší, bude velká většina lidstva obývat města.
Města jsou z pohledu teploty pozoruhodným fenoménem, protože se v nich již odehrál výrazný teplotní nárůst; jsou tak pro nás jakýmsi průzorem do budoucnosti, díky němuž se dozvíme, jak špatné to bude, jestliže teploty vzrostou o 2,6 °C.
Proč se ve městech tolik oteplilo? Cihly, beton a asfalt, které ve městech převažují, absorbují mnohem více tepla než vegetace na venkově. Říká se tomu městský tepelný ostrov. Jako první objevil tento jev britský meteorolog Luke Howard na počátku 19. století v Londýně, avšak s expanzí měst a postupujícím nahrazováním vegetace vysokými domy a komunikacemi je dokumentován z řady světových měst – od Tel Avivu, Baltimoru a Phoenixu po Guadalajaru v Mexiku, Barrow na Aljašce, Šanghaj, Soul, Milán, Vídeň a Stockholm.
Na obrázku 6 vidíme vývoj počtu obyvatel a teplot za minulé století v Tucsonu ve státě Arizona. Města na jihozápadě Spojených států expandovala jedním z nejrychlejších temp v USA a Tucson zažil za poslední tři desetiletí zdvojnásobení populace na téměř milion lidí. To vedlo i k dramatickému rozšíření rozlohy města s předměstími. Nárůst počtu obyvatel se v Tucsonu nápadně shoduje se vzestupem teplot – téměř stabilní teploty první poloviny minulého století vystřídala ve druhé polovině markantní akcelerace. Výzkum ukazuje, že od roku 1969 se v Tucsonu jen díky efektu městského tepelného ostrova zvýšila teplota o 2,6 °C. A protože k růstu teplot došlo i v celé okolní oblasti, a to jak v důsledku globálního oteplování, tak vlivem přirozené variability, vzrostly průměrné minimální teploty v Tucsonu za posledních 40 let o více než 6 °C.
Stejně tak můžeme pozorovat působení městského tepelného ostrova v posledních 50 letech v Aténách. Tady se maximální teploty zvýšily o zhruba 2 °C. V centru Los Angeles stouply maximální teploty během minulého století o zhruba 2,5 °C a minimální teploty asi o 4 °C. Podobný čtyřstupňový nárůst nočních teplot v důsledku tepelného ostrova zaregistroval i New York.
V posledních desetiletích můžeme pro přímá měření teplot nad celými městy využívat satelitů. Když výzkumníci studovali Houston, uvědomovali si, že je to překotně rostoucí město, které se v letech 1990–2000 rozrostlo o 300 000 obyvatel, tedy o plnou pětinu. Když se pak podívali na změnu teploty měřenou satelity, zjistili něco pozoruhodného. Za pouhých 12 let se zde noční teploty u zemského povrchu zvýšily o zhruba 0,8 °C. To za období sto let odpovídá nárůstu o téměř 7 °C.
Podobné teplotní rozdíly nacházíme u rozlehlých měst po celém světě. Nejrychleji rostoucími oblastmi planety jsou dnes města v Asii. Zde by se do roku 2015 mělo nacházet 16 z 24 světových megalopolí (měst s více než 10 miliony obyvatel). Není divu, že právě tady nacházíme i největší tepelné ostrovy. Rozdíly v denních teplotách mezi městy Bangkokem a Manilou a okolními venkovskými oblastmi tropického pásu dosahují 7–8 °C.111 Stejné rozdíly proti venkovu se projevují i u měst mírného pásu jako Soul a Šanghaj. A podíváme-li se na Peking, zde dokonce badatelé naměřili rozdíl teplot asi 10 °C ve dne a 5,5 °C v noci. Jedny z nejdramatičtějších důsledků tepelného ostrova na světě musí snášet Tokio a jeho 20 milionů obyvatel. Zatímco denní teplota v oblasti kolem Tokia činila v srpnu 28,5 °C, v centru metropole bylo naměřeno 40 °C a více. Vysoké teploty se přitom netýkají pouze malého vnitřního jádra města – oblast vysoké teploty pokrývá asi 8 000 km na 2, což je 140násobek rozlohy Manhattanu. Srpnové noci v Tokiu skýtají jen slabou útěchu – na venkově sice teplota klesne na 19 °C, ve městě však zůstává na 26,6 °C.
Silnému oteplení je vystaven i Londýn, místo, kde byl efekt městského tepelného ostrova objeven. Od 50. let 20. století se počet nocí s intenzivním městským teplem zvyšoval každé desetiletí o čtyři. Dnešní teploty v Londýně jsou vyšší o 4–6 °C a za vlny veder v srpnu 2003 tento nárůst dosáhl 9 °C. Podobné zvyšování teplot, k němuž dochází po celém světě, vypovídá o nejméně dvou věcech.
Zaprvé, řada těchto nárůstů městských teplot během minulého půlstoletí nebo století se odehrála ve zhruba stejném nebo vyšším rozsahu, než je zvýšení o 2,6 °C, které očekáváme pro celé toto století. U mnoha měst byl růst teplot ve 20. století v důsledku městského tepelného ostrova větší než předpokládaný nárůst světové teploty ve 21. století kvůli globálnímu oteplování. A přece se ani pod náporem takového vzestupu žádné z těchto měst nezhroutilo.
Během posledních sta let se metropole musely adaptovat na teploty, které rostly rychleji a výše, než bude očekávaný globální růst v celém tomto století. Jejich obyvatelé byli přitom chudší a neměli ke své adaptaci takové technologické možnosti, jaké budou mít lidé budoucnu. Ani tak ale zvýšené teploty nevedly k rozsáhlým a častým náporům veder, které by zabíjely masy lidí.
To ovšem neznamená, že městské tepelné ostrovy nemohly mít v některých městech nebo dokonce ve většině z nich špatný vliv. Třebaže úmrtnost obecně klesala (jak jsme viděli výše u Filadelfie), možná by bez vyšších teplot ustupovala ještě rychleji. Znamená to naopak, že katastrofické předpovědi soudného dne se těžce mýlí, když se výlučně zaměřují na neustále vzrůstající počty úmrtí vlivem veder, aniž berou v úvahu adaptaci, která může vlivy teplot podstatně zmírnit. Jestliže to dokázali naši předkové, je zřejmě logické předpokládat, že to zvládneme i my, zvláště jestliže budeme mnohem bohatší a naše technické možnosti budou nepoměrně větší.
A také nebudeme popírat, že globální oteplování situaci měst značně zhorší, protože to pro ně bude znamenat dvojí pohromu – teplota poroste jednak kvůli CO2, jednak vlivem stále silnějšího efektu městského tepelného ostrova.
To nás však dovádí přímo k druhému bodu. Ve srovnání s našimi předky, kteří proti městským tepelným ostrovům vesměs nic nenadělali, my jsme schopni řadu jejich dopadů zvládat. Naším cílem v nadcházejícím století by přece mělo být, abychom alespoň zčásti zabránili následkům růstu teplot. Je podivné, že tolik pozornosti věnujeme omezování emisí CO2, jestliže tady se nám přímo nabízí možnost udělat pro snížení teplot mnohem více a s výrazně nižšími náklady tím, že budeme řešit otázku městských tepelných ostrovů.
Studie ukazují, že tady mohou výrazně pomoci i velmi jednoduchá řešení. Jednou ze dvou hlavních příčin zvýšených teplot ve městech je větší sucho. Města postrádají vlhké zelené plochy a jsou pro ně typické rozlehlé nepropustné povrchy, z nichž kanalizace odvádí jakoukoli vodu rychle pryč. Všechna sluneční energie tak směřuje ve městech do oteplení ovzduší, zatímco jinde se její část spotřebovává k vypařování vody z vegetace, což má ochlazující účinek. Budeme-li ve městech sázet stromy a rozšiřovat vegetaci, pak to vedle zkrášlení prostředí povede k dramatickému ochlazení okolí. Kupříkladu kolem řeky Temže nebo městských parků je ovzduší v průměru o 0,6 °C chladnější než v sousedních zastavěných oblastech. Pokud všude podstatně zvýšíme vlhkost, pak by podle modelů teplota v poledne třetího dne při stále pěkném počasí mohla být nižší až o 8 °C.
Druhou důležitou příčinou vyšších teplot jsou rozsáhlé plochy pokryté černým asfaltem a tmavými stavbami, které absorbují teplo. Jakkoli to může znít až komicky přímočaře, je jedno z hlavních řešení pozoruhodně prosté – stačí natřít asfalt a budovy bílou barvou. Zvýší se tím celková odrazivost a přirozená stínící schopnost budov, což výrazně zabrání hromadění tepla. Podle teoretických modelů by změna odrazivosti celého města mohla snížit teplotu o 10 °C.
Reálné návrhy se pak soustřeďují na projektování „chladnějších čtvrtí“ s novým zastřešením, zesvětleným povrchem komunikací a vysazenými stromy. Uvádí se, že program tohoto typu pro Los Angeles s předpokládaným vysazením 11 milionů stromů, výměnou střech u většiny z pěti milionů domů a natřením čtvrtiny ulic by jednorázově stál asi jednu miliardu dolarů. Každý rok by však tento počin přinesl úsporu kolem 170 milionů dolarů v nákladech na klimatizaci a jeho přínos v podobě omezení smogu by dosáhl dalších 360 milionů dolarů. Dodatečnou výhodou by pak bylo zelenější město. A asi nejpůsobivějším užitkem by bylo snížení teploty v Los Angeles o zhruba 3 °C – to je asi o tolik, oč by měla vzrůst teplota ve zbytku tohoto století.

Tento text je úryvkem z knihy
Bjørn Lomborg
Zchlaďte hlavy!
Skeptický ekolog o globálním oteplování
Překlad Petr Holčák, váz. s přebalem, 360 stran, 399 Kč

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

Anotace vydavatele
Nová kniha dánského statistika Bjørna Lomborga, autora známého bestselleru Skeptický ekolog, nás provádí po problematice globálního oteplování úplně jinak než ostatní práce. Lomborg není "klimatický skeptik" v tom smyslu, že by odmítal převládající názory na oteplování v důsledku lidské aktivity. Nezpochybňuje ani to, že globální oteplování bude mít ve svém souhrnu nakonec pro lidi, životní prostředí i ekonomiku negativní následky. Velkou skepsi však projevuje vůči všeobecně navrhovaným způsobům řešení v čele s Kjótským protokolem. Ukazuje, že objektivně doložitelným škodám oteplování lze snadno zabránit cílenými, rychlými a především relativně levnými zásahy. Tyto praktické kroky by přitom již za krátkou dobu pomohly nepoměrně více lidem a přinesly by světu daleko větší prospěch než nesmyslně drahé omezování emisí skleníkových plynů, které navíc stejně ničemu nepomůže.