Student World

 Můžete vymyslet kohoutek na pružině, který pouští vodu, jen pokud jej člověk tiskne. Jakmile jej pustí, voda se zastaví. Potíže je ale v tom, že lidé si potřebují umýt obě ruce. Dobrá, přidáte tedy časovač; pak stačí kohoutek stisknout a voda teče pět či deset sekund. Dodatečná složitost kohoutku však znamená také zvýšené náklady na výrobu a sníženou spolehlivost. Navíc je problém stanovit, jak dlouho by voda měla téct. Z nějakého důvodu to není nikdy dost.

Co tedy kohoutek ovládaný nohou, který se obejde bez pružin i časovačů, protože voda přestane téct, jakmile uživatel sundá nohu z pedálu (obr. 6.4a). Takové řešení však vyžaduje o něco rafinovanější instalaci, a tudíž opět vyšší náklady. Ke všemu je málo viditelné, což porušuje základní designérský princip. Novým uživatelům bychom tak značně ztížili život. A co třeba řešení založené na špičkové technologii, například automatických senzorech, které pustí vodu, když vložíme ruce do umyvadla, a jakmile odejdeme, zase ji zastaví (obr. 6.4b). Takové řešení má hned několik problémů. Zaprvé je drahé. Za druhé nesplňuje kritérium viditelnosti ovládání, pročež není vhodné pro nové uživatele. A za třetí není jasné, jak si může uživatel nastavovat sílu proudu nebo teplotu vody. K tomuto kohoutku se ještě vrátíme.

Ne všechny kohoutky však podléhají požadavkům veřejných záchodků. Doma má navrch estetika. Styl často odráží společenské či ekonomické postavení majitele. A různí uživatelé mají různé nároky.

A totéž platí pro většinu každodenních věcí. Rozmanitost možných řešení běžných problémů je ohromná a rozsah výrazů, které si designér takových výrobků může dovolit, značný. Navíc je třeba vzít v potaz množství drobných detailů. Vezměte do ruky kterýkoli předmět a prohlédněte si jeho detaily. Malé ohebné kudrlinky na sponce brání tomu, aby vlásenka sklouzla z vlasů; někdo takové řešení musel vymyslet a také sestrojit zařízení, které by sponky vyrábělo. Tělo popisovacího fixu, který si prohlížím právě teď, obnáší šest různých tvarů, klobouček pak dva. Zužuje se či rozšiřuje v mnoha místech, přičemž každá změna tvaru slouží nějakému účelu. Tělo sestává ze čtyř různých materiálů (a to nepočítám inkoust, nádobku na inkoust nebo plsťový hrot). Klobouček je vyroben ze dvou druhů plastu a jednoho druhu kovu. Jeho vnitřek má spoustu malých důlků a ohybů, které přesně zapadají do odpovídajících struktur na těle fixu; jejich účelem je jednak zajistit, aby klobouček po uzavření držel na místě, a jednak aby nevysychal hrot. Můj fix má zkrátka a dobře více částí a aspektů, než je na první pohled zřejmé.

Designér fixu musel vzít v potaz stovky různých faktorů. Příliš tenký fix by nepřestál zkoušku ohněm v náročném prostředí základních škol. Fix s příliš tlustou střední částí by se špatně držel a ovládal. Na druhé straně však lidé s artritidou potřebují spíše silnější tělo psacích potřeb, jelikož nedokážou dostatečně sevřít prsty. Kdyby fix neměl drobnou dírku poblíž hrotu, inkoust by vlivem změn atmosférického tlaku vytekl ven. A co lidé, kteří používají svůj fix jako miniaturní metr nebo jako nástroj k rozličnému páčení, píchání, bodání či míchání? V uživatelské příručce mého automobilu například stojí, že hodiny lze nastavit stisknutím drobného zapuštěného tlačítka pomocí propisovačky. Do jaké míry by měl designér počítat i s takto neobvyklými funkcemi?

Tento text je úryvkem z knihy

Donald A. Norman: Design pro každý den

Dokořán, 2010

Jedná se o verzi textu před redakční úpravou.

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

Z recenze na knihu vyjímáme:

…Ještě vážnějším problémem pro funkčnost výrobků je podle Normana ale estetika. Ostatně už samotné slovo „design“ je v běžném jazyce téměř synonymem pro „vzhled“ či „styl“. Autor má však pod pojmem dobrý design na mysli de facto úplný opak – ironicky naznačuje, že téměř vše, co získá ceny za design umělecký, by se dalo označit spíše za zločin. I tak jednoduché a mnohdy po staletí vyráběné předměty, jako je stůl, okno, dveře, náramkové hodinky, budík, elektrický sporák nebo vodovodní kohoutek, dokáží umělečtí návrháři učinit nepoužitelnými pro normálního člověka. Konvice na čaj, jež měla na stejné straně hubičku na nalévání i držadlo, byla sice zamýšlená jako vtip, ale lze si představit, že by právě ona získala nějaké ocenění, a to nejen na soutěži masochistů.

Tyhle pasáže jsou v knize vůbec nejpůvabnější a při čtení si nelze nevzpomenout na verš z komunistických čítanek „miluji věci, mlčenlivé soudruhy“. Estetické preference se obzvlášť zhoubně projevují v interiérech. Lidé chtějí (nebo dodavatelé jsou přesvědčeni, že lidé chtějí?), aby vypínače a další ovládací prvky nerušily hladkost a jednotnou barvu zdí, takže se všechno snaží všemožné ukrývat. Bohužel se jim to často i daří.

autor