Student World

„Obávám se, že se dožijeme dne, kdy už nebude naživu nikdo, kdo chodil po Měsíci,“ řekl už na přelomu tisíciletí americký fyzik Richard Gott v rozhovoru pro televizní stanici CNBC. Pokračoval: „Opuštění programu letů člověka do vesmíru by bylo tragickým omylem, je to však omyl, který pravděpodobně uděláme.“ Vskutku zřejmě jen málokdo na počátku 60. let 20. století počítal s tím, že lidé brzy vstoupí na povrch Měsíce. A když se tak stalo, ještě méně lidí by si vsadilo, že na tento krok nejspíš nebude dalších minimálně 60 let nijak výrazně navázáno.

Poněkolikáté odloženo

V době přistíní na Měsíci v roce 1969 počítala NASA s tím, že Marsu dosáhne už v roce 1982, projekt Apollo však byl však na počátku 70 let zastaven. V polovině 80. let pak začalo politické tání a snížila se i poptávka po „demonstračním“ smyslu takové mise. V roce 1989 prezident George Bush starší slíbil, že lidé stanou na povrchu Marsu do roku 2019. I zdánlivě ambiciózní program George Bushe jr. počítající s Marsem kolem roku 2025 byl tedy vlastně jen dalším odkladem. Rudá planeta se nám stále vzdaluje.

Celá kauza má mnoho rovin. V době ekonomické recese se může zdát absurdní investovat peníze do projektů, jejichž význam je možná jen symbolický. USA jsou dnes v pozici, kdy svoji převahu ve vědě a technologiích nemusí nikomu dokazovat (možná se americký kosmický program opět razantněji rozjede, pokud dojde k vzestupu nových mocností, Číny, Indie apod.?). Jistě je co kritizovat – na NASA je navázán celý rozsáhlý komplex dalších dodavatelských firem, organizace zaměstnává velké množství lidí a funguje přirozeně i jako lobby. Právě tlak z této strany a argumentace ztrátou pracovních míst přiměl Baracka Obamu, aby odvolal původně zamýšlené ještě rozsáhlejší škrty. Obamův důraz na to, že určité podpůrné projekty by měl realizovat soukromý sektor, umožňuje chápat změny i jako posun od centrálního řízení k ekonomickému liberalismu.

Kosmické programy ovšem za závislost na politickém vývoji každopádně platí ztrátou kontinuity – pokud jsou projekty po několika letech zastaveny, pak příslušné prostředky byly téměř jistě investovány zbytečně. Těžko samozřejmě říct, zda byl Bushův plán „nejprve znovu na Měsíc a poté na Mars“ v původní podobě realizovatelný. Totéž ale platí i pro projekty podpořené Obamou: až dojde k jejich klíčovým etapám, bude v Bílém domě sedět už někdo úplně jiný.

Asteroidy místo Měsíce

Co přesně se nyní změnilo? V první řadě byl zrušen program Constellation, který počítal s návratem na Měsíc a poté s pilotovanými lety k Marsu. Stejně tak bych odepsán vývoj raket Ares a Orion (měly existovat v několika verzích, Orion měla být samotná kosmická loď, Ares pak nosná raketa). Protože právě končí životnost raketoplánů, budou při letech k Mezinárodní kosmické stanici Američané musel využívat služeb Ruska. Výhledově se počítá s tím, že by některé z těchto služeb mohl poskytovat americký soukromý sektor.

V roce 2008 měla NASA s Měsícem celou řadu zajímavých plánů. Jedním z nich bylo poslat sem například malý jaderný reaktor, který by pak pro budoucí základnu zajistil zásobování elektřinou. Počítalo se s tím, že reaktor se schová pod povrch, a měsíční horniny tak budou tvořit část jeho ochranného štítu a elektrárna bude chráněna také před kosmickým zářením. I tak šlo ale o zajímavý technologický oříšek, protože bylo třeba vyvinout materiály, které by na povrchu Měsíce odolaly obrovským teplotním rozdílům. Taktéž před 2 lety začal profesor Ron Li z Ohio State University pro NASA navrhovat lunární obdobu navigačního systému GPS; měl se realizovat pomocí „majáků“ umístěných na měsíčním povrchu.

Ještě loni v květnu vyslala NASA k Měsíci sondy Lunar Reconnaissance Orbiter a Lunar Crater, které zde měly vybrat vhodné místo k přistání lidské posádky. Tyto sondy také pátraly po měsíčním ledu (populární záležitost) a mapovaly povrch Měsíce s přesností na 1 metr, především v oblasti dosud nepříliš probádaných pólů. To už ale byla labutí píseň programu Constellation.

Obama zdůvodnil změnu politiky tím, že na Měsíci lidé už byli, proto by efektnější než návrat na naši oběžnici bylo přistát na některém z asteroidů. Následovat by měl let lodi s lidskou posádkou k Marsu, lidé by ovšem zůstali na oběžné dráze a odtud pouze řídili roboty (povrch Rudé planety už podobným způsobem ovšem zmapovala vozítka Spirit a Oportunity). Samozřejmě, že posun od pilotovaných letů ke zkoumání vesmíru pomocí automatů má z faktického hlediska řadu předností, tyto akce nicméně postrádají symbolickou rovinu. Toho si je ostatně vědom i Obama, takže plán přistání člověka na Marsu zcela nezrušil, pouze se vše dále odsouvá – zhruba na rok 2035. Nelze se ale ubránit dojmu, že jde tak trochu o politiku „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Kritika i podpora

Zatímco na počátku článku citovaný Neil Armstrong změny kosmických programů kritizuje, jiný z astronautů účastnících se programu Apollo, Buzz Aldrin, vyjádřil Obamovi naopak podporu. Aldrin ovšem již dlouho tvrdí, že NASA stagnuje, řešením by podle něj bylo „povýšení“ vládní agentury na samostatné ministerstvo pro vesmír.

Aldrin prohlašuje, že stálá základna na Měsíci nemá valný smysl a Bushův program byl na jedné straně megalomanský, současně ale podfinancován, takže jeho cílů nešlo realisticky dosáhnout. Právě Aldrin zřejmě v reakci na to jako první navrhl jako další cíl některý z asteroidů. Přišel také s tím, že jako základna pro přistání na Marsu by se více než Měsíc hodil Lagrangův bod mezi Marsem a Zemí (tzv. bod L2 ve vzdálenosti asi 4krát větší než Měsíc, tj. místo, kde by základna obíhala kolem Slunce tak, že bude vůči Zemi stále ve stejné poloze).

Aldrin nenechal nit suchou na raketoplánech (argumenty: každý start vyšel na 540 milionů dolarů a navíc se tuto technologii podle něj nepodařilo odladit ani z hlediska bezpečnosti) ani vývoji rakety Ares.

…

Válka, kolonizace a nerostné zdroje

Názory na budoucnost kosmické expanze se radikálně různí. George Friedman v knize Příštích 100 let (nedávno v češtině vydala nakladatelství Argo a Dokořán) například předpokládá, že ji znovu popoženou kupředu vojenské důvody. Na Měsíc se USA ještě rády vrátí, s nimi sem ale tentokrát přijdou i další země. V polovině tohoto století bude podle Friedmana Měsíc plný vojenských základen. „Může to znít jako přitažené za vlasy, ale základny na Měsíci poskytnou stabilní prostor – neomezovaný atmosférou – jak pro pozorování povrchu Země, tak pro sledování konfliktů probíhajících ve vesmíru. Zbrani umístěné na Měsíci by trvalo příliš dlouho, než by zasáhla cíl na Zemi – možná několik dní. Ale bude možné během několika vteřin zachytit signál ničivého satelitu, který se bude pohybovat kosmem… Udržovat a bránit základnu na Měsíci bude v podstatě snadnější než provádět totéž u systémů na oběžné dráze,“ píše Friedman doslova.

…

Konec, nebo oddechový čas?

Řada futurologů se domnívá, že např. ke kolonizaci Marsu určitě dojde a současná stagnace kosmických programů je pouze přechodnou záležitostí. Potřebná technologie bude časem levnější, naopak narůstající problémy (přelidnění apod.) mohou představovat silnější motivaci než dnes. Na počátku tohoto článku citovaný americký fyzik Richard Gott je však jiného názoru. Ukazuje, že jednou zastavený směr vývoje civilizace nemusí být obnoven už nikdy. Jak uvádí, například Číňané v době Kolumba zastavili svůj program námořních objevitelských expedic – a jak se posléze ukázalo, de facto navždy.

Z historie NASA

1958 NASA založena jako vládním agentura americkým prezidentem Dwightem Eisenhowerem

1960 Vyhlášen program Apollo

1961 První americký astronaut ve vesmíru (ale až po Gagarinovi)

1969, 21. 7. Přistání na Měsíci

1972 Americký prezident Richard Nixon ukončuje program Apollo

Plná verze tohoto článku vychází v CIO-BusinessWorld 7-8/2010. Toto číslo právě přichází na stánky. Vzhledem k uzávěrce etc. už veškeré informace nemusejí být aktuální.

autor Pavel Houser