Student World

Projekt SETI je známý až notoricky. Tento program pro hledání mimozemských civilizací je zřejmě nejpopulárnějším představitelem kategorie tzv. distribuovaných projektů. Splnil však Internet skutečně naděje, které se do něj ve smyslu sdílených aplikací vkládaly? Podle mého názoru zatím spíše ne. Vývoj uvízl tak trochu na mrtvém bodě.
Pole sdílených aplikací je samozřejmě velmi široké: Pro někoho je čelným představitelem této kategorie SETI, pro jiného Napster. Je přitom možné, že soudní spory kolem sítí na výměnu hudebních souborů či filmů vrhly určitý stín i na ostatní distribuované projekty.
Existují ale další překážky: Distribuované aplikace, které si pustíte na vašem počítači, představují potenciální bezpečnostní ohrožení. To samozřejmě platí pro prakticky jakýkoliv software, v tomto případě je však riziko ještě zvýšeno tím, že programy bezprostředně pracují se sítí. Z tohoto důvodu nejsou v prostředí firemní infrastruktury právě vítány — nechtěně sdílenou aplikací jsou konec konců také počítačové viry. Geopolitický vývoj vede dnes samozřejmě k důrazu na vyšší bezpečnost, což distribuovaným projektům opět příliš nepřeje.
Lze samozřejmě předpokládat, že sdílené aplikace zastřešené známými americkými univerzitami nejsou žádnými trojskými koni. Rizikem je však takový projekt kupodivu i pro své provozovatele. Uživatelé-hackeři se mohou snažit činnost programu nějak modifikovat a vrátit provozovateli falešné údaje. Motivace narušitelů se liší — od snahy o přímé znehodnocení výsledků až po získání nezasloužených zásluh. V takovém případě pak program nic nepočítá a odešle pouze hlášení, že ve zpracované sekvenci nebyl výsledek nalezen (podobné pokusy se objevily již v době, kdy uživatelé Internetu spolupracovali na lámání šifer). Řešení úlohy je tímto způsobem vážně ohroženo. Pokud má projekt navíc strategický význam (kam třeba oblast kryptování jistě patří), bude v případě nějakých budoucích kybernetických válek na ráně jako první.
Ale hlavní důvody, proč distribuované projekty poněkud uvízly, jsou, domnívám se, ještě někde jinde. Za celou dobu se jejich prostřednictvím totiž nepodařilo dosáhnout nějakého opravdu významného objevu: žádní mimozemšťané prostě nalezeni nebyli. Nechci zpochybňovat lámání stále delších šifer či hledání nejvyšších prvočísel, ovšem i pokud tyto výsledky označíme za úspěch, jde vesměs o úspěchy staré kolem 3 či 4 let. Dnes převažující aplikace, které sestavují např. databáze proteinů, mají jistě význam pro rozvoj farmacie, ale nejsou právě mediálními trháky.
Výkon počítačů se stále zvyšuje, co dnes ještě vyžaduje spolupráci přes Internet, zvládne zítra osamocený stroj. Sdílení výkonu je samo o sobě dost málo. Problém je tedy zřejmě v tom, že nikdo ještě nevymyslel dostatečně šikovnou aplikaci, která by dokázala sdílet nejen výkon, ale i… co vlastně? Kapacitu disků? To mělo nastat v projektu Microsoftu, jehož kódové jméno zní Farsite. Není však vůbec známo, v jakém stadiu se dnes vývoj této P2P sítě nachází.
Navíc ani sdílení kapacity disků samo o sobě nestačí, je čímsi podobným sdílení výkonu. Chybí prostě skutečně geniální nápad, zřejmě propojení s ještě nějakou jinou technologií, které by dalo vzniknout "killer" aplikaci budoucnosti. Bude hledanou technologií např. genetické programování? Nějaká nová koncepce vyhledávacího softwaru?
Velkým otazníkem také zůstává, kam celou oblast posunou přicházející architektury typu .NET a sektor webových služeb vůbec. Tyto služby, ať už v podání Microsoftu, IBM či Sunu, jsou orientovány především na oblast podnikových aplikací, které zatím stály poněkud stranou.

autor Pavel Houser