Torpéda je můžou ohrozit i zespodu a kdo ví, jednoho dne by na ně mohly shazovat bomby i nějaké „vzduchové lodě“, a tak je vystavit nebezpečí rovněž shora.
Jeho řešení bylo jednoduché. Moderní loď, usuzoval, bude muset být rychlá, mimořádně dobře pancéřovaná a vyzbrojená výhradně pořádnými děly. Už žádné špuntovky na boj zblízka – jen spousta obrovských děl.
Taková bitevní loď může využít své rychlosti k tomu, aby se dostala na správné místo, přičemž její pancéřování ji ochrání před útoky shora i zdola. A pak, když zaujme správné postavení, může nepřítele zaplavit salvami z děl ráže 300 mm – nebo ještě líp 400 mm.
Nemá smysl osazovat menší pomocná děla. Když se nestrefí, šplíchance jen zbytečně zakryjí cíl, a navíc budou ztěžovat život nabíječům ve skladištích střeliva. Pokud bude jen jeden druh nábojů, odstraní se riziko, že pošlou chybný druh střeliva k chybnému dělu.
Jistě souhlasíte, že to bylo rozumné vojenské uvažování. Ale tak obrovská a mocná loď poskytovala ještě další výhodu. Prestiž. Když ostatní vidí, že máte pořádnou „bitevní loď“, začnou s vámi najednou počítat.
Japonsko bylo první, kdo takovou věc začal stavět, ale pochopitelně první, kdo ji spustil na vodu, byla Británie. Stavba trvala jen 100 dní a král Eduard VII. pokřtil plavidlo jménem, kterým se později začala označovat celá třída bitevních lodí.
To jméno znělo HMS Dreadnought.
Toto monstrum o výtlaku 18 000 tun chránilo boční pancéřování o síle 28 centimetrů a loď se ježila deseti děly ráže 305 milimetrů. Bylo s podivem, že se vůbec mohla pohnout. Ale to, že dokázala udělat 21 uzlů (30 km/h), bylo fenomenální. Ale ona mohla, protože to byla první velká válečná loď vybavená parní turbínou – novým vynálezem, který získával energii ze suché přehřáté páry a přeměňoval ji na mechanický pohyb.
Tou dobou vládla mořím Británie. To už dvě stě let věděl každý. Ale Dreadnought, to bylo něco jiného. Dreadnought proměnil Královské námořnictvo z impozantní bojové síly, která by se dokázala vypořádat s válečnými loďstvy Francie a Ruska zároveň, v sílu, která by dala na frak celému světu.
Byla smůla, přinejmenším pro Británii, že se Cunibertiho myšlenky ujaly i v jiných zemích. Patřilo k nim Japonsko, Spojené státy, Brazílie, Nový Zéland, Argentina, Rusko, Turecko, Chile, Francie – a nanejvýš znepokojivě i Německo.
Německo se vyjádřilo jednoznačně: chce válečnou flotilu tak silnou, že „i protivník s tou největší námořní mocí“ – což jsme byli my – „se bude střetnutí s ní zdráhat“.
Německo mělo ještě další velkou výhodu. Jeho loďstvu stačilo potloukat se kolem Baltu a Severního moře, takže si konstruktéři lodí nemuseli dělat starosti s uskladněním potravin a pohonných hmot nebo s pohodlím posádky – budou na moři jen krátkou dobu. Naproti tomu britské válečné lodě musely pokrývat všechny oceány na zeměkouli – od Atlantiku až po Hongkong a Austrálii. To znamenalo, že naše posádky budou pryč celé měsíce, takže jsme museli „mrhat“ místem na spižírny a postele. To lodě Královského námořnictva neuvěřitelně prodražovalo. Dreadnought stál 2 milióny liber. O deset let později už jeho sesterské lodě stály 3 milióny a ceny šly výš a výš.
Hodnota našich dreadnoughtů byla tak vysoká, že námořní velitelé museli vymyslet novou taktiku na jejich použití. V minulosti prostě zaútočili na cíl a pak si mohli vyhlédnout další. Teď však byla palebná síla nepřátelských bitevních lodí tak veliká a cena těch našich tak vysoká, že se muselo začít uvažovat o obraně.
A nejen o obraně před ostatními bitevními loďmi. Tyto obrovské dělové báze mohla potopit i jedna ubohá malá mina nebo protivné malé torpédo, pokud dokázaly prorazit pancéřování lodi.
Důležitý byl i psychologický faktor. Kdyby námořnictvo ztratilo dreadnought, mělo by to katastrofický dopad na morálku doma. Britskému Tommymu jste klidně mohli říct, že má ošklivou ženu nebo malého pinďoura, to by mu nevadilo. Ale potopte jednu z jeho bitevních lodí – a dočista se rozsype, zlomený a zdrcený muž.
Řešení bylo jednoduché. Pro nové námořnictvo s novými velkými loďmi se výraz „útok“ stal sprostým slovem. Obrana byla všechno.
A tak když vypukla první světová válka, naše lodě se potloukaly kolem své domácí základny. A Němci? Ani ti nechtěli riskovat své dreadnoughty, tak se také zdržovali v blízkosti domova. Prvních pár let války jediné, co se v Severním moři dělo, byly krátké a rychlé šarvátky mezi minonoskami.
A pak přišla bitva u Jutska, kde se levnější a hůře ozbrojené a obrněné křižníky obou flotil navzájem rozsekaly na kusy. Když se zvedl kouř nad bojištěm, byly gigantické dreadnoughty navzájem na dostřel a scéna byla připravena pro první souboj bitevních lodí v dějinách. Avšak nedošlo k němu, protože německý velitel se rozhodl, že vítězství by sice bylo dobré, ale v celkovém plánu ne až tak důležité, zatímco prohra by byla absolutně katastrofická. Tak svému loďstvu rozkázal otočit se a pelášit domů.
Jeho kolega z Královského námořnictva by ho býval mohl pronásledovat. Měli jsme víc lodí, lepších a rychlejších, ale on se obával, že Němci mohli cestu za sebou zaminovat. A tak se také obrátil k domovu. Výsledek byl neuvěřitelný. Za celou první světovou válku nebyla ani jediná bitevní loď potopena jinou bitevní lodí.
Když bylo po válce, většina německého loďstva šla ke dnu a vznikla dohoda, která omezovala velikost nových bitevních lodí. Ta vydržela, no, asi tak dvacet minut. Pak se všichni dali do příprav na druhé kolo.
To už existovalo několik variací na toto téma. Některé bitevní lodě neměly téměř žádné pancéřování, aby byly rychlejší. Jiné měly jen ochranný krunýř tam, kde to bylo důležité. Další byly obaleny železem od špičky až po záď. Hodně se diskutovalo i o tom, jaká děla mají lodě nést a hlavně kde mají být umístěna. V jednu chvíli se Britové rozhodli nedávat vůbec žádná děla na záď, protože „my z bitvy neutíkáme“, ale ve skutečnosti k tomu byl dobrý důvod.
Když máte děla na přídi i na zádi, potřebujete se natočit bokem, aby všechna mohla pálit na cíl. A loď, která je otočena k nepříteli bokem, je pro něj šťavnatým cílem. Jsou-li všechna děla na přídi, je mnohem obtížnější se do lodi strefit.
Zní to rozumně. A také to rozumné bylo, jenomže britské námořnictvo mělo proti všem ostatním jednu nevýhodu. My měli tradice. Ve velitelských kruzích existovalo určité povědomí – děláme to takhle, protože jsme to tak dělali vždycky. Například rychlost palby se považovala za důležitější než její přesnost. Protože rychlost palby nám to vyhrála u Trafalgaru.
Nicméně na začátku druhé světové války jsme pořád ještě byli síla, s níž se na volném moři muselo počítat. Naneštěstí Němci nás opět víceméně dohnali. A tak v 5 hodin ráno 24. května 1941 začala jedna z nejslavnějších a nejkatastrofálnějších námořních bitev všech dob.
(pokračování)
Tento text je úryvkem z knihy
Jeremy Clarkson: Vím, že máš duši – Stroje, které milujeme
Dokořán, 2010
O knize na stránkách vydavatele
Úvodní obrázek: bitevní loď Jamato v roce 1941, zdroj obrázku Wikipedia, licence public domain
