Student World

Předcházející díl: Příběh bitevních lodí (1)

Opravdu nechtěli, aby jejich chlouba přišla k úhoně.

Ale Britové nemohli dopustit, aby se takový nástroj zkázy volně projížděl po Atlantiku a narušoval životně důležité trasy zásobovacích lodí z Ameriky. A protože bitevní loď lze zastavit jen jinou bitevní lodí, nezbylo nám než kousnout do kyselého jablka.

Bismarck vypátraly a poté sledovaly čtyři křižníky, ty ho však nemohly zastavit. A tak si udržovaly bezpečnou vzdálenost až do chvíle, než se přihnaly odpovídající veličiny. Těmi byly bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Hood.

První vypálil ze svých dvou příďových věží Hood, ale mířil, poněkud hloupě, na doprovodnou loď. Prince of Wales sice mířil na správný cíl, ale nestrefil se. Německá doprovodná loď vystřelila a zasáhla Hood, ale ne vážně. Pak zase pálili Britové, a znova a znova a znova. Výborná rychlost střelby, ale mizerná přesnost. Všechny výstřely šly mimo.

A pak přišla řada na Bismarck. Jeho první salva taky minula a v té chvíli se mohlo zdát, že o bitvě rozhodne, čí lodě jsou odolnější a čí loďstvo má přesnější děla. Jedna věc byla jistá: bude to dlouhý den.

Ale nebyl. Svou pátou salvou Bismarck zasáhl Hood, který explodoval, rozlomil se na dvě půlky a během tří minut se potopil. Na palubě bylo 1 419 členů posádky, zachránili se jen tři.

Pak Bismarck obrátil svá hrůzostrašná děla na Prince of Wales, který byl zasažen a poškozen tak, že se z bitvy vzdálil.

To bylo poprvé, kdy bitevní loď prokázala svoji bojovou hodnotu ve skutečné bitvě. Ale zároveň tím odhalila svou největší slabinu. S tím se samozřejmě nikdy nemohla smířit, ani za tisíc let ne.

Churchill si uvědomoval, jaké dopady bude mít zničení Hoodu na morálku doma. Jistě, ztráty na životech byly příšerné, ale ztráta lodi byla svým způsobem ještě horší. Hood byl sice spíš bitevní křižník než bitevní loď, ale přesto byl chloubou flotily, nakonec to pořád ještě byl dreadnought. I Němci na palubě Bismarcku se ho báli.

Proto dostalo Královské námořnictvo rozkaz Bismarck najít a postarat se o odvetu. Poškozený Prince of Wales zpovzdálí sledoval mocného Němce a mezitím se shromáždila velmi neobvyklá lovecká parta. Z Gibraltaru sem poslali bitevní křižník Renown, letadlovou loď Ark Royal a křižník Sheffield. K nim se přidala bitevní loď Ramillies, která doposud doprovázela konvoj, a ze svého stanoviště u Irska bitevní loď Rodney – to byla jedna z těch, které měly všechna hlavní děla vepředu.

Pak tu byla původní pátrací skupina, která měla také rozkaz „vyhledat a zničit“: bitevní loď King George V, letadlová loď Victorious a bitevní křižník Repulse.

Tohle všechno… aby dostali jednu loď.

První torpédový útok, který provedly dvojplošníky Swordfish, nezpůsobil obrovské bitevní lodi ani škrábnutí a druhý byl ještě méně užitečný, protože omylem mířil na vlastní křižník Sheffield. Uspěl až třetí útok, který na Bismarcku poškodil kormidlo.

Chudák loď se beznadějně točila v kruzích a čekala, až se na ni vrhne celá smečka – a ta se na ni také vrhla jako smečka vlků.

Brzy ráno 27. května zahájily King George V a Rodney palbu a po 90 minutách se Bismarck proměnil v ohnivé peklo. Ale pořád se nepotápěl. Proto vypálil svoje torpéda těžký křižník Dorsetshire, který se o den dřív také přidal. Chlouba německého námořnictva se potopila v 10:36 hodin ráno u irského pobřeží.

Bismarck byl zničen, ale neřekl bych, že se to dá nazvat porážkou. Jednak předtím sám potopil jednu z nejobdivovanějších lodí Královského námořnictva a kromě toho jeho pronásledování zaměstnalo mimořádně velkou část britské flotily na mnoho dní.

Pokud ale jde o maření času nepřítele, tak v tom byl Tirpitz, sesterská loď Bismarcku, ještě úspěšnější.

Ještě když ji stavěli, podniklo na ni Královské letectvo čtrnáct masivních náletů. Ale všechny byly neúspěšné a 25. února 1941 vstoupila do aktivní služby.

O pouhé tři měsíce později byl potopen Bismarck a Němci si museli dobře rozmyslet, jakou roli své nejmocnější lodi přidělí. Rozhodli se, když se v lednu 1942 stala bojeschopnou, že si nemůžou dovolit ji ztratit. Tak ji poslali do Norska, kde strávila většinu války tím, že se schovávala ve fjordech.

Zní to uboze, ale ve skutečnosti je to velmi mazané. Němci totiž dobře věděli, že Britové ani Rusové nemůžou přítomnost takového kolosu ignorovat. Věděli, že se Spojenci nezastaví před ničím, jen aby loď dostali, a že to zablokuje ohromné množství jejich zdrojů. Zdrojů, které by jinak mohli využít v Atlantiku nebo ve Středozemním moři.

Tahle bitevní loď našla svoji velkou roli. Měla větší cenu než Hitler sám.

Plán fungoval fantasticky. Jen dva týdny poté, co dorazila do Norska, poslali Britové sedm Stirlingů a devět Halifaxů, aby na ni udělaly nálet. Pro špatné počasí byl přerušen. Špatné počasí pokazilo i další, mnohem větší nálet o dva měsíce později. Ale v dubnu se obloha dostatečně vyčistila a 30 Halifaxů a 11 Lancasterů se dostalo až k cíli. Loď unikla bez úrazu. Ani příští noci, kdy zaútočilo 32 britských letadel, neutrpěla ani škrábnutí.

Útoky pak přestaly a Tirpitz vystrčil příď z fjordu a vydal se hledat konvoje. Téměř okamžitě se na něj vrhla ruská ponorka a strefila se do něj torpédem. Posádka na palubě prohlásila, že vůbec nic nepocítili. Tirpitz naštěstí žádné obchodní lodě nenašel, ale tento výpad připomněl Britům, že se tam pořád ještě někde potlouká.

V říjnu jsme pak přišli s plánem použít lidská torpéda. Ale ten se zvrtl v Severním moři, tak jsme to zkoušeli znova s miniponorkami, které se tam dostaly ve vleku za šesti normálními ponorkami. Podařilo se jim naklást miny pod kýl lodi a dvě z nich explodovaly s devastující silou. Normální loď by podlehla, ale Tirpitz nebyl normální. Ano, měl poškozený trup a vážně poškozená kormidla a turbíny. Ale zůstával na vodě.

Během oprav podnikli Rusové další nálet, který byl neúspěšný, a pak jsme byli na řadě my, abychom se do toho pořádně obuli; 3. dubna 1944 se z oblohy přihnalo 44 Barracud, a tentokrát se nálet podařil. Patnáct pum se trefilo do cíle. Zní to neuvěřitelně, ale Tirpitz přežil tento a ještě další tři nálety – a za pouhé tři měsíce vyplul znovu na moře.

Během dalších dvou měsíců jsme na tu zatracenou věc naházeli všechno možné, až si konečně v říjnu našla puma z Lancasteru cestu do její přídě, a to jí podrazilo nohy. S maximální rychlostí omezenou na pouhých deset uzlů (18 km/h) se loď dovlekla pro ochranu do Norska, kde ji nakonec 12. listopadu 1944 dostihlo 31 Lancasterů a speciálními pumami Tallboy ji rozbilo na kousky.

Loď se naklonila na levý bok a převrhla se tak rychle, že se utopilo téměř 1 000 mužů.

Nakonec ji – jen tři roky po válce a za pouhých 100 000 norských korun – koupila záchranářská společnost a rozebrala ji do šrotu. Smutný konec lodi, která sice nikdy nic nepotopila, ale upoutala na sebe asi více materiálních zdrojů nepřítele než jakákoliv jiná zbraň v historii válečnictví.

Rád bych řekl, že Tirpitz byl nejúžasnější ze všech bitevních lodí. Ale myslím, že tato čest patří lodi, která byla ze všech největší. Jmenovala se Jamato.

Pokračování: Příběh bitevních lodí (3): Jamato 

Tento text je úryvkem z knihy

Jeremy Clarkson: Vím, že máš duši – Stroje, které milujeme

Dokořán, 2010

O knize na stránkách vydavatele

Úvodní obrázek: bitevní loď Jamato v roce 1941, zdroj obrázku Wikipedia, licence public domain

autor