Jako "šest stupňů odloučení" (six degrees of separation) je označována hypotetická průměrná vzdálenost, která od sebe dělí dva náhodně zvolené jedince. Tato vzdálenost se definuje jako počet navzájem známých lidí, přes které musíme projít od člověka A k člověku B.
Přeloženo do normálního jazyka to zhruba znamená, že když na jedné straně vezmeme čtenáře Science Worldu a na druhé straně bolivijského pastevce lam, ukáže se, že k sobě mají blíže, než by se mohlo zdát. Pokud si kolem sebe nakreslíme jakousi (hypotetickou) síť našich známých a od nich další hypotetickou síť jejich známých, překvapivě se už po pouhých šesti krocích možná dostaneme i k onomu bolivijskému pastevci. Tak se alespoň traduje od práce Stanleyho Milgrama, která byla publikována již v 60. letech.
Závěr je to poněkud překvapivý, zřejmě byste čekali, že svět se tak rychle projít a pospojovat nedá. Samozřejmě se jedná spíše o průměrný odhad, pokusy trochu jinak uspořádané by mohly dopadnout jinak. Výsledek logicky závisí na tom, jak přesně definujete množinu "známých" (co prodavačka na rohu?); a samozřejmě i dnes existují skupiny lidí od zbylého světa téměř hermeticky izolované. A tak dále.
V tomto článku nás bude zajímat především vývoj, který na tomto poli nastal díky e-mailu. Zdálo by se, že člověk bude díky tomu v kontaktu s mnohem větším počtem lidí a především s mnohem větším počtem lidí, kteří fyzicky žijí na druhém konci světa. "Šest stupňů odloučení" by tedy mohlo poklesnout.
E-mail, mobilní telefony ani relativně dostupné cestování však, jak se zdá, svět ve skutečnosti příliš nepropojily. Vědci z newyorské Cornellovy univerzity uspořádali experiment, do něhož zahrnuli asi 60 tisíc uživatelů e-mailu – konkrétní metodiku pokusu, který kombinoval známé přes e-mail i známé osobní, opět velkoryse pomineme. Výsledek, publikovaný v časopisech Science a New Scientist, každopádně opět vedl ke spojnicím zahrnujícím v průměru šest "meziznámých". Jako drobnou perličku lze snad uvést, že nejkratší řetězce zahrnovaly osoby stejného pohlaví (což lze přeložit tak, že máme více známých stejného než opačného pohlaví). Model naproti tomu příliš nepotvrdil předcházející koncepce o lidech, kteří fungují jako speciální "uzly", tedy existenci pavouků (či drben) lebedících si uprostřed husté sítě sociálních interakcí.
Za zajímavý závěr studie bych pokládal především fakt, že e-mail a další komunikační možnosti nás zřejmě (opět v průměru!) nečiní nějak společenštějšími, ale ani nás neuzavírají do sebestředné izolace. Ve virtuálním světě se chováme podobně jako ve světě reálném. Počet lidí, s nimiž udržujeme či navazujeme kontakty, nemá moc co do činění s technickými možnostmi, ale mohl by se snad vykládat jako funkce téměř biologická (možná nějak související s velikostí lidských skupin v průběhu evoluce).
Příslušné výzkumy snad nejsou jenom další samoúčelnou třešničkou na dortu placenou z veřejných prostředků; protože svět je ve své hloubce matematický, dají se modely typu "six degrees" uplatnit i pro popis řady příbuzných i zdánlivě zcela nesouvisejících jevů – od problému obchodního cestujícího po šíření počítačových virů nebo infekčních chorob. Svéráznou kapitolou jsou i "stupně odloučení" definované přes kontakty sexuální povahy. Zde logicky speciální "uzly" – tedy jedinci s výjimečnou "frekvencí propojení" – naopak existují.
Podle mého názoru přitom stojí za zdůraznění ještě jeden aspekt věci. Řetězce kontaktů na internetu sice nejsou kratší než v reálném světě, nejsou však ani delší. I ve virtuálním realitě po nás zůstává stopa, která se neomezuje na to, co si o nás pamatují vyhledávače. Naší vizitkou jsou také soukromé e-maily a dojem, který jimi vzbudíme. I na internetu můžeme snadno narazit na někoho, kdo nás (přes někoho) už bude znát. Eventuální ostuda, kterou si uděláme svým vystupováním na Síti, nás tedy v konečném důsledku může provázet podobně jako pozvracené schody – a vyjuknout na nás v okamžiku, kdy to budeme nejméně čekat.
Upravená verze tohoto komentáře vyšla v Computerworldu 29/2003.
