Student World

Poslední komentáře uživatele

• 06.11.2014, 11:10 Zajímavé. Uvádíte jako zdroj článku Phys.org, kde se opravdu píše o lžíci, ovšem dle zmíněného severského serveru, jakož i stránek samotné dánské univerzity, jde o opravdu o kbelík. Sloučenina kobaltu umí lapat kyslík ze vzduchu i vody
• 21.10.2014, 15:36 Zde lze namítnout, že typologický profil jazyků se proměňuje napříč časem. Egyptština ani čínština vůči těmto proměnám nebyly imunní. A pohleďme na vysoce flektivní latinu proměnivší se ve francouzštinu. Staroslověnštinu a její mladší příbuznou bulgarštinu. Aglutinační jazyky se mohou vyvinout ve flektivní, flektivní v analytické, analytické v izolační, izolační v aglutinační atd. (odhlížím od skutečnosti, že tyto škatulky jsou spíše popisy procesů a takřka v každém jazyce se alespoň do jisté míry uplatňují všechny, tedy i čeština vykazuje jak aglutinační či analytické prvky). Aglutinace je ohromně rozšířená i mimo uralské jazyky. A co se týče hlásek v jejich jazycích, vyjma vokální harmonie, která je v mnoha dalších rodinách, nevidím na jejich hláskových inventářích nic sebevraždy podněcujícího - ačkoliv jistě vše v jazyce nějak působí na lidskou psýchu (například skrze zrcadlové neurony), tohle mi až příliš zavání pseudovědou, New Age a bídža mantrami. Jazyky, které přežily nejdéle: čínština a egyptština
• 21.10.2014, 15:16 Ačkoliv tento článek pokládá spoustu nesporně zajímavých otázek, obávám se, že samo téma je inherentně zavádějící, zcestné, ba dokonce zhola nesmyslné. To samozřejmě není kritika autora, jehož chuť o jazykovědných tématech přemýšlet a psát chválím a oceňuji, ale zejména samotných lingvistů, kteří povětšinou selhávají ve snaze (tedy pakliže vůbec nějakou vyvíjejí) nahradit století stará paradigmata skálopevně zakořeněná v obecném povědomí laické veřejnosti pohledy novými a nastokrát již aktualizovanými. Toto téma, tedy "čínština a egyptština coby jazyky, které přežily nejdéle", je tedy, jak tvrdím, nesmyslné, neboť (a) "čínštinu" nelze považovat ani za jediný jazyk, ani za soubor dialektů jediného jazyka - jde přinejmenším o jazykovou skupinu, ne-li rodinu (v rámci širší rodiny sinotibetské), a (b) "čínština moderní" (ať již si vybereme kterýkoliv z čínských, chcete-li "sinitských", jazyků) není "čínštinou klasickou", jedná se o dva naprosto odlišné jazyky, byť se přímo ten první z druhého či z variety mu příbuzné skutečně vyvinula (doporučuji ve vyhledávači zadat "annotated swadesh lists", poté v seznamu skupin vybrat "Sino-Tibetan family: Sinitic group" a kliknout na odkaz "view", pro lepší názornost nahoře klikněte na "change view" a poté zaškrtněte políčko "show tables" - upozorňuji, že jde o soubor základní slovní zásoby, tj. nejstabilnějších lexémů). Podobně je to s různými stádii "egyptštiny". Je třeba si uvědomit, že bychom například měli také my vážné problémy porozumět také "staré češtině", natož rekonstruované "pračeštině". V souvislosti s těmito námitkami nabízím férovou paralelu: pakliže se moderní čínské jazyky vyvinuly z jim nesrozumitelného a dosti odlišného prapředka, kterému můžeme říkat "pračínština", a pakliže budeme čínštinou nazývat vše od tohoto prapředka až po jeho dnešní potomky, jak se to bude lišit od moderních "latin" (tedy románských jazyků od Portugalska až po Rumunsko)? A zajdu-li ještě dále, co třeba moderní "indoevropštiny" (například češtiny, romštiny, angličtiny, paštúnštiny atd.), které jsou přeci živými pokračovatelkami svého prapředka? A mě přivádí ke dvěma otázkám, na které není jednoduchá odpověď: jak ohraničit jazyk horizontálně (tj. kde končí dialekty a začínají jazyky) a jak ohraničit jazyk vertikálně (tj. kdy lze říct, aniž bychom to stanovili arbitrárně, že objektivně začal ten který jazyk, a kdy že skončil, pakliže jeho potomci stále žijí)? Jak jistě tušíte, vzájemná srozumitelnost, kterou se mnozí ohánějí, nám v prvém případě nepomůže: přestože D1 může být vzájemně srozumitelný se sousedním D2 a D2 se sousedním D3 a D3 se sousedním D4, nemusí být tento D4 vzájemně srozumitelný s D1 (ba ani D2). Navíc může být srozumitelná jiná ve vztahu A k B než B k A, což záleží na řadě faktorů. Zároveň bývá náplň určitého termínu dána externí (často arbitrární) konvencí, tedy například i pojmenování typu "čeština" se může vázat k jazyku etnika zvaného Češi (i když Čech dnes je zcela jiný než Čech v 10. století), nebo k jazyku obyvatel nějakého územního celku s či bez ohledu na jeho etnickou různorodost, nebo k nějakému politickému celku, jakým byli právě multietničtí a multilingvální Hunové. Ale to už se dostávám dál, než jsem původně hodlal zajít. Zkrátka a dobře: každý jazyk se neustále mění navzdory snahám preskriptorů a puristů. A naopak: neexistuje neměnný jazyk. A nebo taky: dokud jazyk žije, mění se, a dokud se mění, žije. No, to nebylo příliš krátce, ani dvakrát dobře, ale třeba to napravím někdy příště, až se dostanu k okomentování dalších zajímavých částí článku. Jazyky, které přežily nejdéle: čínština a egyptština
• 21.10.2014, 10:28 K tomuto bych jen upozornil na skutečnost, že s těmi slovními druhy to není tak jednoduché. Jistě, největší zastoupení mají prototypická substantiva, a to zejména části těla. Ještě před nimi jsou ale některá osobní zájmena jako "my". V rámci jednotlivých kategorií je to také různé: nižší číslovky jsou obecně stabilnější než vyšší, byť "1" se zdá paradoxně podle některých studií méně stabilní než "2" (snad kvůli vysoké tendenci k polysemii). Obecně lze říci, že takřka každá generalizace je zavádějící a abstrahuje od mnohdy důležitých dílčích skutečností. Lze totiž například očekávat, že výraz znamenající "bodnout zhora dolů lehce našikmo kopím s měděným hrotem nepoužívaným k rituálnímu obřadu vítání mladíků mezi muže do měkké tkáně jedlého zvířete, které bylo samicí, ale ne březí" nepřežije následující století a bude nahrazen či zapomenut, pakliže se nepřizpůsobí (tj. například nezobecní svůj význam na pouhé "probodnout" či jen "zabít", nebo se neposune technologickým směrem například do významu "propíchnout polystyrenový prefabrikát žhavou jehlicí"). Často užívaná slova nepodléhají mutacím
• 21.10.2014, 10:11 Pozor na použití výrazu mutace v takovémto kontextu. Jedna věc je, když se mění lexikální jednotky po formální stránce, tedy když se vyvíjí jejich zvuková podoba v čase v souladu s hláskovými změnami, k nimž v tom kterém jazyce dochází. Další (vlastně paralelní) změnou je vývoj sémantický - význam se může porůznu rozšiřovat, zužovat či posouvat atd. Změnou je také úplná náhrada lexému zcela jiným, ať již domácím, nebo přejatým. V Pagelově studii jde nikoliv o to, že frekventované jednotky se nemění po zvukové stránce, to by byl velký omyl (srov. příbuzná slova něm. Hund /hunt/, lat. canis /kanis/ > fr. /šję/!), jde spíš o to, že lexémy s určitou konkrétní sémantickou hodnotou jsou odolnější právě vůči nahrazení, protože dané pojmy s touto sémantickou hodnotou korespondující jsou v jazyce či jazycích obecněji nejfrekventovaněji používané (viz pytlíkové přirovnání v jiném komentáři). Dejme tomu, že máme výraz /otets/, jehož sémantická hodnota je [RODIČ][-žena] (oproti [RODIČ][+žena] "matka", ale to volím tak trochu arbitrárně kvůli názornosti). Protože slovo vyjadřuje koncept, který je základní, neměl by být ohrožen. Ovšem v jazyce může být i lexikální konkurent, který má k němu blízko, například "táta". V některých kontextech může být "otec" příznakovější ([RODIČ][-žena][FORMÁLNÍ] oproti pouhému [RODIČ][-žena]), v jiných zase "táta" ([RODIČ][-žena][NEFORMÁLNÍ] oproti pouhému [RODIČ][-žena]). Pokud se posune hodnota kontextu použití z [NEFORMÁLNÍHO] na [NORMÁLNÍ] (=[]), pak se "táta" stane [RODIČ][-žena] (tj. méně příznakovým) a "otec" bude příznakovější, tudíž i ohroženější nahrazením (jinými slovy, frekvence použití "táta" bude vysoce převyšovat "otec" ve většině domén). Již dnes má spousta Čechů problém s příbuzenskými termíny "zeť" a "snacha", protože (a taky proto!) jsou v rámci svého subsystému nejméně frekventované, nahrazujíce je "muž/manžel mé dcery" a "žena/manželka mého syna" (samozřejmě je nutno zohlednit i skutečnost, že ne každý se dožije dospělosti svých potomků a ne každý je provdá či ožení, čímž se elegantně, byť náhodně, vracíme k tématu WED). Je také třeba říci, že ani velmi stabilní lexémy nejsou zcela imunní vůči nahrazení. Může totiž narůstat jejich polysemie (víceznačnost), například "oko" dostane jako další význam/použití "otvor", zatímco myslivecké "světlo" se nejprve žertovně, poté - svezouce se na hypotetické módní vlně - se vší vážností stane dominantním výrazem pro "orgán zraku", přičemž "oko" se ve svém původním významu začne používat jen v příznakových stylech atd. apod. (snad jsem myšlenku dostatečně nastínil a nikoliv jen ještě více zamotal - jsem ochoten sám sebe případně dále okomento[vá]vat). To vše je pro historické srovnávání jazyků vysoce relevantní, protože nám to ukazuje, na která slova se primárně dívat při hledání kognátů (tj. příbuzných slov). Je vyšší pravděpodobnost, že se třeba "matka" v příbuzných jazycích A a B stále zachovala (rozuměj slova pro tento koncept stále vychází ze slova společného prajazyka, "pra-AB"), tudíž má smysl nejprve srovnat slova nesoucí tento význam. Nic to ale nemění na standardních principech jako pravidelné hláskové responze, které je stále nutno hledat a odhalovat, to jest odpovídají hlásky takového slova v jazyce A pravidelným způsobem hláskám slova v jazyce B? Například za jistých podmínek francouzské počáteční /š/ skutečně odpovídá pravidelně německému počátečnímu /h/ (viz "pes"). Pokud ano, můžeme konstatovat jejich příbuznost neboli společný původ. Ale jak jsem zmínil, může dojít k náhradě. Proto české /otets/ není příbuzné latinskému /pater/. Podle podobnosti bychom řekli, že je podobnější třeba irskému /athair/, jenže podobnost nestačí. Koneckonců praindoevropské počáteční /p/ v keltštině odpadlo, takže irské slovo naopak latinskému /pater/ příbuzné je. Často užívaná slova nepodléhají mutacím