Student World

V této souvislosti se opět hovoří o potenciálním využití v podobě „klecí“, které budou dopravovat na místo určení patřičné látky (léky apod.), miniaturních mechanismech, elektrárnách, chemických továrnách nebo citlivých senzorech pracujících i v živých organismech. Na molekuly DNA lze připevňovat i další látky, proteiny nebo nanočástice zlata.
Po pravdě řečeno, o podobných kouscích se píše již minimálně 10 let. Nová technika má být ale prý jiná než obvyklé skládání DNA („origami“). To funguje tak, že se vlákna DNA o specifickém složení postupně sešívají vždy ze 2 nebo 3 kusů. Nyní je jako konkurenční metoda k dispozici přístup „lego“. Vychází se zde ze samostatných, malých částí („dlaždice“, „cihly“), s nimiž lze manipulovat modulárně a víceméně nezávisle na zbytku struktury.
To dává technikům mnohem větší prostor. Větší struktury mnohostěnů (pravidelný čtyřstěn, 3-6boký hranol) se už sice měly tendenci lámat a kácet, takže oproti čistě tyčovému modelu je bylo třeba doplnit horizontálními podpěrami. Přitom se samozřejmě opět využívalo komplementarity bází, která udržovala strukturu pohromadě. Vzniklé mnohostěny byly každopádně asi 60krát větší než jiné skládačky, které se zatím z DNA podařilo sestavit. Z dodaných komponent se struktury navíc skládaly opravdu samy, tj. finální složení probíhalo v roztoku, nikoliv manipulací na aktivním povrchu.
Následně byla vyvinuta i zobrazovací metoda nazvaná DNA-Paint, která díky velké citlivosti/rozlišení dokázala strukturu DNA znázornit. K tomu pomáhala fluorescence, kdy např. rohy mnohostěnů byly označeny tak, aby světélkovaly. Běžný optický mikroskop by na vizualizaci struktury DNA údajně nestačil.
Výsledky byly publikovány v Science, prvním autorem článku byl Pen Yin.

Zdroj: Phys.org

Ukázkové video

autor Pavel Houser