Specializuje se na chytání nočních můr a podobné havěti (motýlů, molů…). Řada těchto druhů má na křídlech šupinky, které se snadno setřou a motýl kvůli tomu s velkou pravděpodobností odolá běžné pavučině. Bolas na to proto jde jinak.
V první řadě své oběti láká na feromony používané v můřích námluvách. Je dokonale adaptován, takže složení vylučovaných látek dokonce v průběhu noci mění – podle toho, v jaké části noci je aktivní jaký druh motýla.
Motýli se k opačnému pohlaví přiblíží, ale pak se obvykle ještě před spářením mají obletovat v namlouvacích rituálech. To už Mastaphora přirozeně imitovat nezvládne, na kolem poletující můru přímo nemůže, a proto v této fázi vrhne svým vláknem. Na konci má lepivou kuličku – a lepivost je přirozeně mnohem větší než u klasické pavučiny, vždyť oběť se nezamotá a musí být chycena jediným vláknem. Totéž pak platí pro požadovanou – enormní – pevnost v tahu. (Je tu také poměr velikosti – asi jako obyčejným lanem chytat slona.) Vlákno takové vlastnosti na vzduchu udrží tak asi dvě hodiny. Pokud pavouk není do té doby úspěšný, musí ho pak sníst a vyprodukovat nové.
Zdroj: Markus Bennemann: Rafinované vraždy v živočišné říši, Knižní klub, Praha 2010
Úspěšný lov ukazuje video (na začátku není pavou, ale „obecná znělka pořadu“). Pavouk svou oběť v tomto případě rovnou nezkonzumuje (nevysaje), ale ochromí a připraví do zásoby.
Obrázek: pouze ilustrační, jiný druh pavouka