Student World

Druhá věc je, že psí štěkot slouží především ke komunikaci s lidmi. Alespoň pokud bychom srovnali psy s vlky, ti spolu v dospělém věku mnohem spíše komunikují pomocí výrazů obličeje a řeči těla. Takže: pochopí i pes, zda na něj jiný pes štěká (respektive vrčí, dále půjde přesněji řečeno o vrčení, ne štěkot) hrozivě nebo přátelsky? Kdokoliv někdy byl svědkem takové scény, nemá asi pochyb. Ale znovu: vyplývá to z vlastního štěkotu či vrčení, nebo ten je jenom doprovodným jevem jiné situace?

„Vědecký důkaz“ vidíte na následujícím videu New Scientistu. Vědci nechali psy přijít ke kosti a pouštěli jim vrčení jiných psů. Šlo o různé typy vrčení (ani to nemusí být jen hrozivé): výzva ke hře, štěkání na cizince, ochrana majetku… Při některých z nich si testovaní psi chtěli hrát, jindy od kořisti odskočili, ale zase se vrátili, jindy ne.

Mimochodem, původní článek uvádí, že vrčení je také pro psa indikátorem velikosti potenciálního soka. Když vědci pustili psovi zavrčení a k tomu mu promítli realistickou nebo zvětšenou či zmenšenou velikost vrčícího psa (vrčitele?), věnovali hafani větší pozornost vždy realistické projekci (zřejmě proto, že jim dávala větší smysl)? S intenzitou štěkotu to asi souviset nebude (viz vzdálenost), spíše s výškou zvuku. Jistě známe psy, kteří štěkají z našeho pohledu jakoby netypicky, malý pes třeba docela hluboce. Ale buď jak buď, je možná rozumné počítat s tím, že psi sami ze štěkotu dokáží odvodit více než my…

Zdroj: New Scientist

autor Pavel Houser